Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Příběh Veroniky Vítkové aneb O probuzení Šípkové Růženky

6 2015
Její úsměv býval zasněný i opatrný. Jindy v sobě skrýval odstín trápení. Letos však Veronika Vítková rozkvetla. A také tento týden se chce v Novém Městě na Moravě smát.

Na pohovce v přítelově semilském bytě mi vypráví, jak platila za tiché a zakřiknuté dítě. „To máme tak trochu v rodině,“ ujišťuje. Její teta Jana Suchardová, pod jménem Šaldová kdysi reprezentantka v běhu na lyžích, přitaká: „Verunka bývala v dětství skromná, až stydlivá. Většinou stála v pozadí. Ale svojí poctivostí se dostala tam, kde je dnes.“

Základní osa životního příběhu biatlonistky Veroniky Vítkové je už dobře známá. Velká juniorská naděje. Pak závažná nemoc. Léta hledání, úspěchy i trápení. Než přišel velký průlom v této sezoně.

„V porovnání s tím, co umí o sobě vyprávět Gábina Soukalová, je můj život docela nudný,“ obává se.

Skutečně?

Možná budete překvapeni.

Jaká dřina? Tělo to zvládá

Ze tří sester je nejstarší. Její přítel Tomáš Pošepný, student matematicko-fyzikální fakulty, vytahuje staré fotky. Holčička s baculatou tváří a ofinou padající až k očím. Vítková, dnes tak štíhlá, se rozesměje: „To jsem já v první třídě. Byla jsem trochu silnější, no.“ A tady, v růžové čepici a červené bundičce, kterou jí ušila maminka, stojí hrdě na bronzovém stupínku. Medailistka z lízátkových závodů dětí na běžkách.

PŘED 21 LETY. Medailisté z lízátkových závodů dětí na běžkách.  Na bronzovém stupínku se usmívá Veronika Vítková.

PŘED 21 LETY. Medailisté z lízátkových závodů dětí na běžkách. Na bronzovém stupínku se usmívá Veronika Vítková.

Vítkovi byli a jsou sportem postižená rodina z Jilemnice. Na lyžích cupitala od tří let. Přesněji na běžkách, jen na nich. Sjezdovky okusila až na gymnáziu.

Ani na běžkách však zprvu mezi nejlepší nepatřila. Zázračné dítě? Kdepak. „Závodila hlavně pro radost,“ vzpomíná teta. „Takové ty děti ambiciózních rodičů, co mají na základce desetkrát lepší vybavení, často už v dorosteneckém věku končí. Zato Verunka se systematicky drápala nahoru.“

Jezdili na soustředění na Mísečky, večer utíkali trenérům z chalupy a na pytlích sjížděli sjezdovku. Což byly možná největší prohřešky jinak docela hodné školačky.

Kamarádčin tatínek byl biatlonistou, nechala se zlákat a přibrala k lyžím pušku. Také střelba ji strašně bavila. A najednou – co se to děje? – začala vítězit. „Po přestupu do dorostu a ke kouči Jindrovi Šikolovi se to zlomilo,“ vypráví.

Už coby mladší dorostenka poprvé vyrazila na juniorské mistrovství světa. Později odtud vozila medaile, v zimě 2009 zlato i stříbro. Hned ji vyslali také na šampionát dospělých v Koreji, kde skončila senzačně pátá. „Jela jsem na vlně euforie. Nic se ode mě mezi ženami nečekalo, tím snáz se mi závodilo.“

VE 20 LETECH. Veronika Vítková, velká juniorská naděje a medailistka, při on-line rozhovoru

VE 20 LETECH. Veronika Vítková, velká juniorská naděje a medailistka, při on-line rozhovoru

ZLATÁ ŠTAFETA. Na juniorském MS biatlonistek v Canmore 2009: zleva Gabriela Soukalová, Veronika Zvařičová, Veronika Vítková

ZLATÁ ŠTAFETA. Na juniorském MS biatlonistek v Canmore 2009: zleva Gabriela Soukalová, Veronika Zvařičová, Veronika Vítková

Léta tvrdě dřela. „Ani mi to nepřišlo. Tělo tu práci zvládalo.“

Až do 29. července 2009.

Nebuďte taková pesimistka

Cestovali z Jilemnice na soustředění do Obertillachu. V Praze zvracela, navíc ji hrozně bolely zuby. Hlava v autě třeštila při každém zvuku. V Budějovicích zvracela znovu. Odvezli ji do nemocnice, dostala dvě injekce proti migréně, bolest však neustoupila. Usnula v čekárně na neurologii, a když se probudila, byla na lehátku a lékařka jí říkala: „Budeme si vás tu muset nechat.“

Měla meningitidu.

Návrat k biatlonu byl drsný. „Byla jsem tak slabá. Dlouho mi zakazovali pohyb. Trvalo dva roky, než mě tělo začínalo zase poslouchat. Stačilo, abych šla jeden rychlý trénink, a zase bylo tak vyčerpané.“

Už nebyla nezničitelná.

„Do té doby vydržela Verča úplně jiné dávky než ostatní holky. Proto měla navrch. Ale potom si naopak musela proti ostatním ulevovat,“ vzpomíná přítel Tomáš Pošepný. Přitom fanoušci od dříve tak talentované juniorky čekali výsledky. S tlakem se nesrovnávala snadno. K přetrvávajícím následkům nemoci se přiřadila vnitřní nejistota.

Psycholožka jí vyčinila: „Vy jste strašná pesimistka. Vůbec si nevěříte.“ A to nejen na závodní trati. Bála se třeba i mluvit anglicky.

Zjevení Gabriely Soukalové z ní část tlaku sejmulo. Už nebyla jedinou nadějí ženského týmu. Ve Světovém poháru atakovala stupně vítězů, přesto o sobě dál pochybovala. Také proto snad ztrácela síly v posledních kolech závodů? Hlava je mocná čarodějka. A ona v sobě každý problém příliš dlouho dusila, než „vybuchl“ na povrch.

„Loni vše gradovalo. Psychicky na tom byla špatně, příliš vystresovaná,“ říká Jana Suchardová. Když se nedařilo, Vítková plakala. Kouč Šikola ji toho naučil spoustu. Cítila však, že potřebuje změnu, vykolejit ze zaběhlých rituálů i debat.

Jejím novým osobním i reprezentačním trenérem se stal Zdeněk Vítek, řečený Bleky, vzdálený strýc.

Před jeho očima se rychle měnila.

Veronika Vítková
Veronika Vítková

NOVÁ VERONIKA. Smějící se biatlonistka v kopcích nad Semily.

„Byla předtím do poslední kapky profesionálkou, jenže neuměla vypnout,“ líčí Tomáš Pošepný. „Přijela ze soustředění a co dělala? Kontrolovala výsledky žáků a dorostu. Nebo psala Jindrovi, ať jí už napíše, jaký bude další trénink.“

Taková byla stará Veronika.

Zatímco ta nová... „Přestala některé věci řešit,“ sama ujišťuje. „Když zrovna nedostanu plán na nejbližší trénink, nevolám hned Blekymu.“

Biatlon jako životní styl

Neznamená to, že biatlon přeřadila na vedlejší kolej. „Pořád je Verčiným životním stylem,“ tvrdí přítel. „Jen už na něj není tak upjatá.“

Dobře tedy. Pokud se právě nevěnuje biatlonu... co dělá? Zase skončíme u sportu. Pohyb je přece drogou. „Odmalička jsem lítala od rána do večera venku. Zato dnešní děti jsou raději doma, v jedné ruce mobil, ve druhé tablet.“

TRIUMF. Coby finišmanka české štafety projíždí vítězně cílem v Ruhpoldingu.

TRIUMF. Coby finišmanka české štafety projíždí vítězně cílem v Ruhpoldingu.

RADOST. Na stupních vítězů v Oberhofu po druhém místě v závodě s hromadným startem.

RADOST. Na stupních vítězů v Oberhofu po druhém místě v závodě s hromadným startem.

Aby se vrátila utahaná z cest a vzápětí proležela na gauči celý den? Zapomeňte. „To kdyby Verča udělala, je z toho celá nervózní,“ tvrdí přítel.

Spolu zlézají ferraty, pokořili i obtížné skály Dolomit. Jindy hrají squash, tenis. Na jaře je chytl golf. „Přijedu ze soustředění a chci relaxovat. Tak se projdeme čtyři hodiny po hřišti.“ Pravda, vyžaduje to poněkud vyšší spotřebu míčků. Těch, co odpálila na dno vodních překážek, se nedopočítá.

Po maturitě zkusila studovat vysokou školu, regeneraci a výživu v Brně. Záhy skončila, nestíhala.

Ráda čte knížky od Viewegha. A umělecké sklony? Malovat? Ne. Zpívat? „Já slyšel Verču zpívat jednou a stačilo mi to,“ varuje Tomáš. Tancovat? Do tanečních sice kdysi docházela, jenže jak začala zima, už ani na ně nebyl čas.

„Ale maturitní plesy jsem stihla dva,“ pochlubí se. Oba byly její. Na gymnáziu si dvakrát rozkládala ročník a dvakrát díky tomu vyměnila spolužačky.

Biatlonem nejspíš bude žít ještě dlouho, je stále mladá, pouhých 26 let. Ačkoliv... „Můžu skončit za deset let, ale třeba taky za půl roku. Nikdy nevíte.“

Galerie úspěchů

Pátá žena Světového poháru, v sezoně už osmkrát na stupních. Vítězka sprintu v Oberhofu, finišmanka vítězné štafety v Oberhofu i Ruhpoldingu.

Stříbrná ze smíšené štafety na ZOH 2014 v Soči, bronzová na MS 2013 v Novém Městě. V Soči navíc 6. ve vytrvalostním závodě a 4. se štafetou žen.

Na mistrovství světa v Koreji 2009 ve vytrvalostním závodě pátá, v Chanty Mansijsku 2011 osmá, v Novém Městě 2013 osmá ve stíhacím závodě.

Čtyři medaile z MS juniorů 2006 až 2009: dvakrát zlatá, dvakrát stříbrná.

Na stupních vítězů v závodech SP patnáctkrát za kariéru.

V celkovém pořadí SP v roce 2012 pětadvacátá, 2013 šestnáctá, 2014 devátá.

„Skončíš za sedm let,“ říká Tomáš.

„Tak mi to vymyslel,“ vysvětluje Veronika. „Prý po olympiádě 2022. Jenže kdo ví, třeba budeme muset něco vymyslet operativně.“

„Cože? Ty a improvizace? A co bys dělala místo biatlonu?“

„To ještě naplánované nemám.“

„Ty bláho,“ nestačí se divit přítel. Protože pokud je jeho Veronika něčím pověstná, tak naprosto precizním plánováním svého času, na dlouhé týdny dopředu.

Jaká ještě je povahově? „Umí být spontánní a veselá. Jen má do toho občas vsuvky, kdy dokáže být nervózní a docela protivná,“ prozrazuje Tomáš.

„Protivná jsem, jen když máme něco naplánované, já s tím počítám, a pak je to jinak. To mě rozhodí,“ ohradí se. Právě teď je však šťastná. „I Tomáš je na mě poslední dobou hodnější,“ ocení.

„Já byl hodnej vždycky, jen tys byla moc přísná,“ oponuje on.

Je úplně zdravá. Její mysl neřeší žádné zásadní trable. A v reprezentaci se sešla skvělá parta. „Verča je ohromně v pohodě,“ vidí Jana Suchardová. „Od léta je úplně jiným člověkem, než byla předtím.“

Ondřej Moravec kolegyni pozoruje a říká: „Úplně rozkvetla.“

Jako by se zakletá Šípková Růženka probrala, políbena svým „novým“ životem. Směje se. Baví se. Střílí. A utíká. Šíleně rychle letos po trati utíká.

Kam až doběhne?

Veronika Vítková
Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze