Jak jste si zranění přivodil?
Před dvěma týdny jsem upadl tak, jak se mi to povedlo naposledy před 15 lety. Ne, při skoku ne. Při krokové pasáži před skokem jsem zavadil bruslí o brusli, upadl jsem a narazil si levou stranu zad. Byl jsem u pana Koláře, udělali mi rentgenové snímky, jestli je to vážné. Naštěstí není. Ale je to naražené, bude to bolet nějaký týden. Je to diskomfort. Ale můj start v Bratislavě (na společném mistrovství republiky pro ČR, SR, Polsko a Maďarsko) to neohrozí.
Skáčete s takovým zranění i čtverný toeloop?
To je podpásovka, tahle otázka (směje se). Čtverák je jediný prvek, co s tím dělat nemohu. Už při trojitém toeloopu mě ten pohyb bolí, proto ho v tréninku vynechávám. Jinak všechno dělám. Takže čtverák na republice nebude. Ale republika není vrchol sezóny. A věřím, že i bez něj se dokážu o titul poprat.
Do lednového mistrovství Evropy v Budapešti byste měl být bez bolestí?
To ano. Časová prognoza je těžko nastavitelná, záleží i na tom, jak moc budu záda zatěžovat. Snažím se ale dělat jen ty pohyby, co můžu.
Jak dlouho jste kvůli zranění netrénoval?
Jeden den, pak už jsem byl zase na ledu denně. I když to byl upravený trénink.
Vyspíte se?
No, je to malý zásah do důležité části mého života, to uznávám. Já totiž miluju spánek. Teď musím spát jen na pravé straně, což je problém, protože já se rád převaluju. Jenže teď by každé převalení znamenalo probuzení.
Není to už pomalu tradice, že každý rok přijde nějaké zranění?
Měl jsem včera hodinu sezení s Danem Landou (Vernerův mentor). Probíral se mnou, že v podstatě každý sportovec má před vrcholem sezony nějaké problémy. Není nic výjimečného jet na závod v mírném nepohodlí. Jen si musím dávat pozor, abych se v Bratislavě nezranil svojí neopatrností. To zranění je obtíž, není to překážka.
Přesto: Štve vás to? Sezona byla na rozdíl od minulých let dobře rozjetá, na menších mezinárodních závodech ISU jste vítězil.
Štvalo mě to do včerejška, po debatě s Danem už to není tak zlé. Nevzali mě letos do Grand Prix, což se mě zpočátku možná trochu dotklo, ale na druhou stranu jsem si diky tomu sám mohl zvolit závody, na které chci jet. Stanovil jsem si nějaký plán a ten jsem plnil, dařilo se mi. Když jsem se pak zranil týden před Univerziádou, dobrou náladu jsem neměl. Ten plán jsem musel trochu přehodnotit.
Na Memoriálu Ondreje Nepely i při závodech v Nice jste získal vysoké body. S takovými výkony jste možná mohl bojovat i o finále Grand Prix, ne?
Maličko mě to mrzelo. Na druhou stranu však bylo dobře, že jsem měl klid a mohl se chystat na vrcholy zimy. Grand Prix je prestižní záležitost pro sebevědomí, ale není v sezoně stěžejní. Neúčast neberu za svůj handicap.
Je to vaše poslední sezona. Cítíte jistou nostalgii? Nebo jen hledíte dopředu, na poslední tři závody kariéry?
Trocha nostalgie tam je, ale moc ne. Rozhodl jsem se už v březnu po mistrovství světa (21. místo), kde jsem si řekl: Buď budu bruslit ještě rok nebo toho nechám okamžitě. Občas na to myslím, že je to můj poslední rok. Ale někdy je třeba ze sportu odejít. Krasobruslaři nemají právě nejdelší životnost a 27 let je hodně, pokud se nejmenujete Pljuščenko a nemáte za sebou šest operací kolen. Všechno teď směřuju k olympiádě v Soči. To bude má rozlučka. Dvě předchozí olympiády mi nevyšly podle představ, tahle by snad vyjít mohla.
