13. prosince 2004. To datum už čtyřnásobnému vítězi Velké pardubické nikdo z hlavy nevymaže. Tehdy si při pádu z Rascaccia poranil míchu, rozdrtil hrudní a krční obratle a propíchl plíce. A když ztratil víru, nechtěl žít.
"To už je za mnou," říká vážně osmatřicetiletý žokej, který si na pardubickém závodišti užíval první dostih sezony. "Teď bych se hrozně rád postavil na nohy," říká zaníceně německý žokej.
A pro svůj cíl dělá maximum. Pod vedením fyzioterapeuta Pavla Tomeše podstupuje vyčerpávající dřinu.
"Jsem strašně unavený. Cítím svaly, které jsem dlouho nepoužíval. A to je super, ne?" Tomeš používá metodu, kterou už před dvaceti lety okoukal od Rusů, a na nohy postavil i beznadějné případy.
Dokáže to i s Gehmem? "Věřím tomu. Už se mi dokonce vrací svaly do nohou," pochlubil se v Pardubicích žokej, jenž si našel "náhradní" sport: basketbal vozíčkářů: "S naším týmem bychom rádi postoupili do první ligy. A řeknu vám, je to pěkně tvrdá hra, někteří mladí vozíčkáři jsou dost drzí, tak jim to občas musím trochu osolit."
Po těžkém úrazu ztratily dostihy pro Gehma smysl. Ta doba je prý dávno pryč. Pracuje pro firmu, která vyrábí a prodává jezdecké potřeby, a přestože na německé dráze nebyl ani nepamatuje, návrat do Pardubic si očividně užíval. "Jsem tady moc rád.
Na Česko mám krásné vzpomínky a hlavně jsem tu našel spoustu kamarádů, kteří mi dávají sílu a také naději." Gehm pevně věří, že s pomocí Tomeše jednou z vozíku skutečně vstane.
"Důležité je, že Peter se k tomu nijak zvlášť neupíná, a když se to nepovede, určitě se nezhroutí," říká Gehmům kamarád - předseda pardubického dostihového spolku Miroslav Petráň. "Ta doba ale třeba jednou přijde.
A vůbec by mi nevadilo, kdybych chodil třeba s holí," tvrdí Gehm, který si plánuje pořídit westernového koně.
"A proč bych jednou nemohl jet i dostih? Já tomu tedy věřím," říká žokej, jenž přiznává, že je teprve na začátku. "V Česku jsem našel druhý domov. V Praze poctivě cvičím několik hodin denně a narozdíl od Německa tu cítím velkou podporu."
