Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

S legendární gymnastkou život cloumá dál. Ale brečet nebudu, říká

Bývalá československá reprezentantka v gymnastice Věra Černá | foto:  František Vlček, MAFRA

19 2014
Bylo jí šestnáct a gymnastický svět měla u nohou. Na krku se jí v roce 1979 houpala zlatá medaile z mistrovství světa, první československá od dob Věry Čáslavské. Tento týden to bylo 35 let. Pětatřicet let, během kterých s Věrou Černou život hodně cloumal. Kariéru pro vážné zranění ukončila v sedmnácti, ve čtyřiceti měla nádor na mozku a ochrnula na polovinu těla.

Sbírka pokračuje

Už jste pomohli malému Pepíkovi

Tradiční vánoční sbírku pořádá portál iDNES.cz ve spolupráci s Kontem Bariéry a Nadací Agrofert. V prvním kole čtenáři pomohli malému Pepíkovi Příhodovi, který má velmi vzácnou a vážnou vadu metabolismu a k tomu je neslyšící. Požadovaných 100 000 korun na zvukový procesor čtenáři dokonce o 50 000 přeplatili.

„Zbytek peněz převedeme na sbírku pro Věrou Černou,“ řekla ředitelka Konta Bariéry Božena Jirků. „Děkujeme všem, kteří se do sbírky zapojili. Peníze se sešly opravdu hodně rychle. Jsem ráda, že lidem není lhostejný osud druhých.“

Děkuje i rodina malého Pepíka: "Chtěli bychom moc a moc poděkovat všem dárcům, kteří nás podpořili, každá desetikoruna se počítá. Nesmírně si toho vážíme. Především děkuje Pepík, který je nadšený - říkal, že ouško je naše, a že už nám ho nikdo nevezme. Obrovsky se nám ulevilo a moc nám to pomůže."

Životního úspěchu Věra Černá dosáhla 17. prosince 1979, na mistrovství světa v americkém Fort Worthu vyhrála na kladině.

„Byla to tehdy velká radost,“ vzpomíná Čáslavská. „Věrka vlastně prodloužila štafetu, protože na kladině se dařilo mojí předchůdkyni Evě Bosákové, stejně jako mně. Na vědomí jsem ji ale vzala mnohem dřív, už jenom proto, že máme stejné iniciály. A ona navíc ve stejném roce vyhrála Světový pohár.“

Blížily se olympijské hry v Moskvě. „S Věrkou se počítalo, jako mistryně světa na kladině byla žhavou kandidátkou na zlato,“ připomíná Stanislav Vyzina, tehdejší oddílový trenér Černé a později kouč reprezentace. „Dokonce s ní americká televize NBC v zimě před hrami natáčela v Brně dokument. Pro Američany to byla nástupkyně Čáslavské.“

Krutý verdikt lékařů

Věra Černá však lesku své slavné předchůdkyně nedosáhla. Týden před odletem do Moskvy, 21. června 1980, na tréninku v Nymburce nevydržela při doskoku její páteř. Verdikt byl krutý: zlomený obratel a dvě prasklé plotýnky. Konec kariéry.

Pesimisté jí předvídali život bez jakéhokoli pohybu, ale ona bojovala. „Musíš denně cvičit, jinak skončíš na vozíku,“ řekl jí doktor Holoubek. A tak dřela jako dřív. Taky odmaturovala, vystudovala ekonomiku a řízení na stavební fakultě VUT v Brně, v době studií se jí narodila dvojčata Kristýna a Lucie.

V oboru pracovala jen rok, profesí pak vystřídala několik. „Tři roky jsem působila u městské a rok u státní policie, brněnští policisté mě dodnes zdraví. Začala jsem dělat karate, mám druhé kyu a třetí trenérskou třídu. Po zlomené páteři, prosím,“ pokýve hlavou.

Organizovala dětské tábory, trénovala gymnastky, psala reportáže pro brněnskou Rovnost, pekla rohlíky, peníze pro rodinu vydělávala i v tiskárně. „A taky jsem byla tiskovou mluvčí u železničních koridorů, to mě bavilo,“ usměje se.

Věra Černá, Světový pohár 1978

Věra Černá, Světový pohár 1978

Operace za pět minut dvanáct

Když všechno překonala, připravil jí život těžkou zkoušku podruhé. V roce 2003, kdy už měla z dalšího vztahu tehdy dvouletého syna Daniela, jí lékaři operovali nádor na mozku. S nemalým zpožděním, předtím jako by jejím slovům o bolestech hlavy nevěřili. „Nádor byl velký jako pěst,“ konstatuje bývalá gymnastka.

Po operaci ležela tři dny v kómatu. Dávali jí desetiprocentní šanci na přežití, týdny strávila ochrnutá na lůžku. Vypadalo to, že levá strana zůstane ochrnutá navěky. „O děti se starala moje maminka. Řekli jí, že je to na vozík.“

Brečela, modlila se. Ale znovu cvičila. „Pan doktor mi řekl, že mě pustí domů, až za ním přijdu do ordinace. Tak jsem to po čase svedla. Sice o holi, ale on zůstal v šoku. A pustil mě,“ líčí.

V řadě ohledů nevede život k závidění, její děti třeba nemají otce. „První odešel za kamarády, druhý dal na svou matku. Chlapa prostě nemám,“ říká žena, která dnes sotva chodí o berlích, ačkoli bez nich před pár lety zvládala alespoň krátké vzdálenosti.

Pomohla až medializace

Poslední ránu jí osud nachystal před téměř dvěma lety, snad to měl být „dárek“ k loňským 50. narozeninám. Úřady ji prohlásily za prakticky zdravou a připravily ji jak o veškeré průkazy pro tělesně postižené, tak o příspěvek na mobilitu a péči. Pomohla až medializace celého případu a přezkoumání zdravotního stavu.

Žádá o upravený automobil

Následky zranění i vážné nemoci se podepsaly na zdraví Věry Černé. Její tělo je fyzicky o třicet let starší, než by odpovídalo věku. V těžké životní situaci by jí pomohl upravený osobní automobil, o pomoc s jeho zakoupením žádá ve vánoční sbírce.

VÁNOČNÍ SBÍRKA

Číslo účtu Konto Bariéry: 
17111444/5500
(Raiffeisen Bank)
Variabilní symbol sbírky: 141414

„Nemám sice přiznaný nejvyšší stupeň, ale ten nejnižší, ovšem i to je aspoň částečné vítězství,“ říká dáma, která má ve sbírce 63 medailí.

Co jí dělá radost? Třináctiletý syn Daniel, několikanásobný mistr republiky v dámě. I vnučka Terezka, kterou vychovává sedmdesátiletá maminka bývalé gymnastky. Vlastně její prababička. „Terezka sice dělala taky gymnastiku, bude jí osm, ale moje maminka se o ni začala bát. Jako kdysi o mně. Tak Terezka hraje na klavír a jde jí to,“ těší Věru Černou, která k životu potřebuje pomoc svých nejbližších.

Kdo si dnes vzpomene...?

S Danielem žijí Brně v jednopokojovém bytě. Prý si jej bude muset odkoupit, ale neví, kde vezme téměř osm set tisíc.

Její zdravotní stav se v poslední době zhoršil, levou ruku prakticky nepoužívá. „V kloubech mám silnou artrózu. Nejhorší je to s kyčlí, prý už to nejde operovat. Kvůli bolestem nemůžu pořádně ležet, sedět ani stát,“ posteskne si.

Odmlčí se, ale jen na chvíli. „Víte, když si vzpomenu, jak mi trenéři, když mě kdysi bolela záda, píchali injekce, abych zase podávala stoprocentní výkony... Kde jsou teď oni a kde jsem já? Kdo si dnes vybaví, jak mě po titulu mistryně světa všichni oslavovali? Ale co, brečet nebudu...“

Její životní moto lze najít v jednom z veršů, které kdysi vydala vlastním nákladem: vůně vítězství žene vpřed, tak neváhej a jdi hned. „To platí ve sportu i v životě. Já se nikdy nevzdám,“ říká.







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze