Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Příběh Věry Čáslavské: život na sinusoidě propastných rozdílů

Věra Čáslavská při posledním rozloučení s fotbalistou Josefem Masopustem na pražské Julisce. (8. července 2015) | foto:  Petr Topič, MAFRA

3 2016
Odešla v úterní noci. Potichu, s těžkou nemocí v těle, o které tušila, že ji už nedokáže přemoci. Kdysi porážela všechny soupeřky. Později porazila i vlastní depresi. Ale tuto svoji poslední bitvu vyhrát nedokázala. Věře Čáslavské, nejúspěšnější české olympioničce všech dob, patří i následující vzpomínka.

O své pouti tímto světem mi kdysi Věra Čáslavská řekla: „Lidský život je pořád nahoru a dolů. Někdo má tu sinusoidu pozvolnou. Ale u mě byly mezi jejími vrcholy propastné rozdíly.“

O vrcholu sportovním, kdy se v 60. letech stala hrdinkou olympiád i národní modlou, jsem se dozvídal ze starých záběrů, knih a vyprávění. Těch, kteří ji znali, i samotné paní Věry. Tolikrát musela odříkávat své často rozpustilé historky. Přesto se vždy opět rozzářila.

Připomeňte si život Věry Čáslavské:

Mnohem později, když komunistický režim padl a 20. století už dobíhalo ke svému konci, jsem Věru Čáslavskou osobně sledoval při novém vzestupu i dalším pádu.

Viděl jsem její ztrápený obličej na hrách v Atlantě 1996, v němž se odrážely stres i strach. Myšlenkami už tehdy utíkala do dalekých zemí, kde se skrývala jen ona sama. „V tom zakletí jsem promarnila dlouhých 16 let,“ přiznala mi.

Pak nastala další proměna. Vlétla zpět do společnosti jako uragán. Rozdávala všem plnými hrstmi svoji znovu nabytou energii, zdánlivě nezničitelná. Najednou jako by opět byla tím živým malým děvčátkem, které rodiče stěží uhlídali.

Fotogalerie

„Byla jsem jako malá holka i pěkný lump a darebák,“ vzpomínala. „Co jsem mohla ošulit, to jsem ošulila. I v tramvaji jsem občas jezdila načerno.“

Chtěla tehdy k cirkusu, tak pro ni rodiče raději vybrali gymnastiku.

„Jsem nejšťastnějším stvořením pod sluncem: máma mě zavedla do tělocvičny k paní Bosákové,“ napsala si do deníčku 13. března 1957. Hned jim předvedla rondát i přemety vzad a slavná Eva Bosáková pronesla: „Ta bude mou nástupkyní.“

Byla. Závratnou rychlostí.

V patnácti s gymnastikou začala, v šestnácti byla osmá na mistrovství světa, v sedmnácti dobyla evropské zlato na kladině. Dřela do úmoru, denně cvičila šest hodin, ve volných chvílích se učila. „Povinnosti se na mě valily dominovým efektem,“ líčila. Po střední škole navíc pracovala za 460 korun měsíčně jako písařka.

V noci mívala sny, že padá z nářadí, přes den s trenérem Prorokem vymýšleli jeden riskantní prvek za druhým. Její Ultra C na bradlech, to byla lahůdka.

To máte za tu okupaci!

Ve dvaadvaceti okouzlila svět. Dodnes, když se japonských pamětníků zeptáte na hry v Tokiu 1964, poví vám: Věra Časlavska.

„Zůstala pro ně symbolem tokijské olympiády. A tokijská olympiáda se pro ně stala symbolem poválečného návratu Japonska do světové společnosti. Proto Věru tolik velebí,“ usoudil Jiří Zedníček, bývalý místopředseda Českého olympijského výboru.

Ovládla víceboj, získala tři zlaté.

A v Mexiku 1968 čtyři!

Přitom tam málem neodletěla.

Před srpnovými událostmi podepsala manifest 2 000 slov. Pod kladinou v tělocvičně. Invaze ji zastihla na předolympijském soustředění v Šumperku. Členové horské služby v rádiu zaslechli, že slavné signatáře 2 000 slov bude nahánět sovětská tajná služba. „Vzali džíp a schovali mě na boudu Vřesová studánka.“

Sama, jen se starými manželi-správci, tam dva týdny žila. Pohozené klády se staly její kladinou, z větví stromů byla bradla, házením koksu v kotelně posilovala.

Do poslední chvíle se bála, zda ji na hry pustí. „Naštěstí to asi sovětskému vládci Brežněvovi docvaklo, že kdyby nám zakázal olympiádu, jen by tím okupaci umocnil.“

Před odletem do Mexika řekla: „Obětovala bych všechny dosavadní medaile za letošní vítězství. Teď nebojuji za sebe, ale za nás všechny. A naši lidé si zaslouží vítězství.“

Československá sportovní gymnastka Věra Čáslavská při sestavě na letních olympijských hrách v Mexiku. (Říjen 1968)

Československá sportovní gymnastka Věra Čáslavská při sestavě na letních olympijských hrách v Mexiku. (Říjen 1968)

S gymnastkami SSSR na hrách nemluvila. „Zvlášť když dostaly od svých politruků nalejvárnu, že my jsme kontrarevolucionáři a že jim ubližujeme. Jen Bulharkám a Rumunkám jsme potají, třeba na záchodcích, říkaly, co se u nás přihodilo.“

Když tehdy cvičila o olympijské medaile, statisíce Čechoslováků vstávaly v noci k přímým reportážím v rádiu. „Vera, Vera,“ skandovalo publikum na mexických tribunách, oslavující v krásné Češce nejen gymnastku, ale i zarputilou bojovnici proti sovětské okupaci.

Na přeskoku se dělila o zlato s Ruskou Petrikovovou. Vychutnala si svůj tichý protest a při sovětské hymně odvrátila hlavu.

Každý to pochopil.

„To je má nejkrásnější olympijská vzpomínka,“ ujistila mě po letech. „Jak jsem v Mexiku porazila ty okupantské soupeře a aspoň tak jim vrátila, jak nás pokořili! Byla jsem šťastná jako blecha a v duchu si říkala: To máte za to!“

Zlatá Věra prohrála boj se zákeřnou nemocí

Vzápětí řekla v mexické katedrále své „Ano“ atletovi Josefu Odložilovi. Jejich svatbě přihlíželo 100 tisíc lidí. „Z katedrály jsme utíkali zadním vchodem. Náš velvyslanec říkal, že když mají Mexičané idol, tak ho z lásky ušlapou a potom se mu chodí modlit na hrob,“ líčila trenérka Slávka Matlochová.

Byla jsem prokletá

Jedenáctiletá úchvatná gymnastická kariéra Věry Čáslavské se v Mexiku uzavřela. Opouštěla pódium se sedmi zlatými olympijskými medailemi, čtyřmi tituly mistryně světa a 11 tituly mistryně Evropy! „Chci mít děti, obyčejné lidské štěstí. Tak moc toužím po klidu a odpočinku, po životě prostých lidí,“ vyřkla.

Ale možná už tehdy tušila, že jí nebude dopřán.

Manželům Odložilovým se narodila dcera Radka, pak syn Martin. Ani po sérii výslechů podpis pod 2 000 slovy neodvolala. Tajemník KSČ Fojtík jí zakázal vycestovat, byla vyloučena ze všech sportovních oddílů v zemi.

„Strach a přetvářka ohýbaly páteře. Lidé, pro které jsem ještě nedávno byla zlatá Věra, se mi najednou vyhýbali,“ vyprávěla. „Báli se promluvit se mnou. Nezazlívala jsem jim to. Za každým stromem bylo nějaké to očko. A já byla prokletá.“

Napsala Gustávu Husákovi, jenže ten ji vypoklonkoval.

V roce 1974 dálkově dostudovala FTVS a vyrazila za předsedou ČSTV Antonínem Himlem. Svlékla si u něj kabát a pod ním měla gymnastický trikot. „Tak mě tady máte. Přišla jsem rovnou v pracovním.“

Himl zařídil, aby směla trénovat gymnastky na Spartě, ale cizina dál zůstala Čáslavské zapovězena. Teprve roku 1979 odletěla s manželem i s dětmi na pozvání mexického prezidenta na dvouletou trenérskou stáž v Mexiku.

Ve skutečnosti byla vyměněna za uhlí! Mexiko se tehdy dohodlo se sovětskou vládou, že převezme závazky Sovětského svazu a bude dodávat Kubě uhlí. Na oplátku žádalo experty ze socialistických zemí, mezi nimi také trenérku Čáslavskou. Kreml tudíž nařídil její „přesun“ - a Husák se podřídil.

Už se odtud nevrátí? Mnozí to čekali. Přesto neemigrovala. „Manžel o emigraci spíš uvažoval. Ale já mám kořeny tady. Ani na chvíli jsem o tom nepřemýšlela.“

Pracovala v Mexiku s talenty, natočila televizní seriál Cvičíme s Věrou, užívala si nenadálé svobody. Zato manželství krachovalo. Rozvod byl logickým důsledkem.

V listopadu 1989 nechyběla na balkoně Melantrichu, jakási sportovní mučednice, ženská obdoba Václava Havla. Nabízeli jí i funkci pražské primátorky, ministryně sportu či velvyslankyně v Japonsku.

Věra Čáslavská (vpravo) působila po Sametové revoluci jako poradkyně prezidenta Václava Havla. (leden 1990)

Věra Čáslavská (vpravo) působila po Sametové revoluci jako poradkyně prezidenta Václava Havla. (leden 1990)

Vybrala si Hrad a roli poradkyně prezidenta Havla. „Musíme vymést všechny problémy, které se za 40 let nahromadily, jako pověstný Augiášův chlév,“ vyzývala. Jako první ženu v historii ji zvolili předsedkyní Československého olympijského výboru.

Jenže tragická smrt manžela po hospodském střetu s jejich synem Martinem nasměrovala v noci na 7. srpna 1993 životní sinusoidu Čáslavské opět prudce dolů. Rvala se za synovu nevinu, ale ani po amnestii od Václava Havla se neuklidnila.

Už jsem tu ani nechtěla být

Stala se legendou s pošramocenou duší. Abdikovala ze všech funkcí, v samotě hledala spásu. „Začalo to v olympijské Atlantě 1996. Měla předávat gymnastkám medaile, ale na poslední chvíli to prezidentovi MOV Samaranchovi odmítla. Zaskočit za ni musela Comaneciová,“ sledoval Jiří Kubička, tehdy předseda gymnastického svazu.

„Už tehdy se styděla vystoupit na veřejnosti a říkala: Všichni vědí, co se stalo mé rodině. Přitom mohla být i prezidentkou Mezinárodního olympijského výboru. Samaranch ji do té role tlačil.“

Pětapadesátiletá Čáslavská neviděla na konci tunelu své duše žádné světlo. „Já byla vždycky takovým bojovníkem,“ připomněla ve filmu Olgy Sommerové. „A najednou jsem v sobě nenašla sílu, abych se dokázala postavit všem těm lžím a výmyslům čelem. Složila jsem se, byla jsem v dezolátním stavu a vlastně už tu ani nechtěla být. Já už chodila i na Nuselák. Ale oni mi tam postavili ty sítě.“

Tou dobou jsem se v Praze setkal i s Ruskou Tamarou Maninovou, dvojnásobnou olympijskou šampionkou. Do Prahy přivezla Čáslavské dárek, společnou fotografii z tokijských her po závodě na kladině.

„Chtěla jsem Věře tu fotku dát. Ale nechtěla se setkat,“ povídala mi Maninová a vzpomínala, jak obdivovala absolutní koncentraci české gymnastické primabaleríny. „Byla tak seriózní, tak vážná! V obličeji nehnula brvou. Jen po vydařeném cvičení se nepatrně usmála.“

Období apatie a deprese, kdy se o Čáslavskou staraly děti, náhle ukončila při vyhlášení Sportovce roku 2009. Vystoupila z ulity, byla nadšeně přijata. A jako by si léta v zakletí chtěla vynahradit, pustila se do práce s neskutečnou vervou.

„Víte, ten můj anděl strážný předtím, bohužel, nějak selhal. Celá dlouhá léta se flákal a nic nedělal. A teďka jsem si řekla, že mu dám zabrat. Tak ho proháním a, panečku, má co dělat, aby mi stačil. Ale jen ať maká,“ prohlásila.

Věra Čáslavská s režisérkou Olgou Sommerovou, která o gymnastce natočila celovečerní dokument Věra 68.

Věra Čáslavská s režisérkou Olgou Sommerovou, která o gymnastce natočila celovečerní dokument Věra 68.

Žena, která kdysi očarovala ladností svých pohybů, najednou hekticky vířila životem a nevěděla, kam dřív skočit.

Před jedním z našich rozhovorů vyběhla schody do sálu, kde jsem na ni čekal, sice celá uřícená, ale spokojeně pronesla: „Já mám teď novou disciplínu: závod s časem. A dneska jsem ho porazila.“

Žena, která předávala energii

Objevovala nový svět a všechny jeho proměny, k nimž došlo za let jejího nezájmu. „Bez e-mailu nedám ani ránu,“ oznámila. „Mám už asi sedmou adresu, protože nestíhám vymazávat došlou poštu. Bojím se, že bych třeba vymazala něco důležitého. Tak si zase raději vytvořím novou adresu.“

Když ji z jistého seniorského klubu přemlouvali, ať jim dělá prezidentku, odmítla: „Já? Tak to tedy ne, já se s mladými cítím daleko lépe a radostněji!“

V sedmdesáti předvedla provaz na kladině. Jindy naopak při vylézání z vany uklouzla, upadla a zaklela.

„Ale pak jsem prohlásila: Pane Bože, já ti děkuji. Vždyť já mohla mít rozlámané nohy.“

K sedmdesátinám si přála: „Ať už nenastane v mém životě žádný velký pád. Až potom ta konečná, až vyletím komínem.“

Loni na jaře se však její svět opět zásadně změnil. Od lékařů se dozvěděla: Máte rakovinu slinivky.

Ale aby její mysl opět propadla sinusoidou hluboko dolů?

Ne, takový scénář odmítala.

Léčila se, trpěla, bojovala, přesto se i nadále, možná s ještě větší vervou, snažila být užitečná.

„Člověk nemůže ovlivnit úplně všechno,“ tvrdila o své nemoci. „Je to v jiných rukou, jen nevím, jestli osudových nebo Božích. Něco je dané, a i kdybych se rozkrájela, tak s tím nic neudělám.“

Věra Čáslavská při focení pro Magazín DNES. (28. prosince 2015)

Věra Čáslavská při focení pro Magazín DNES. (28. prosince 2015)

Tolik se těšila na přenosy z letošní olympiády. Opět posílala sportovcům motivační zprávy. Pro veslaře Synka dokonce sepsala pohádku.

Devět dnů poté, co oheň nad Riem dohořel, uhasl také život nejúspěšnější české olympioničky.

Byl to smutný, velmi smutný den.

Přesto mám nyní před očima paní Věru plnou energie, kterou chce přenést na každého ve svém okolí.

Tak si ji chci pamatovat.

Autor:




Tvarohovo-krupicový dort
Tvarohovo-krupicový dort

Potěšte rodinu rychlou dobrotou




GARMIN fenix 3 SapphireGARMIN fenix 3 Sapphire

Porovnejte ceny, pročtěte recenze a objednejte přímo u nás.

www.Heureka.cz

Nejčtenější

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze