Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Poslední velký rozhovor Čáslavské: Nemůžeme lamentovat nad osudem

31 2016
Přesně před rokem vyšel na iDNES.cz velký bilanční rozhovor s Věrou Čáslavskou. I v něm se ukazuje, jaký měla česká sportovní legenda, která v úterý zemřela, vztah k životu. Že se ani v těžkých chvílích nechtěla poddat protivenstvím.

Z vrcholu až na dno, a pak znovu a znovu. Tak vypadal život sedminásobné olympijské vítězky Věry Čáslavské. „Sinusoida mého života není pozvolná, má jen absolutní vrcholy,“ řekla 73letá legenda loni v srpnu v prvním velkém rozhovoru od chvíle, kdy jí lékaři diagnostikovali rakovinu. V květnu 2015 se podrobila náročné operaci tumoru slinivky břišní, pak podstupovala chemoterapie.

Pocta Věře Čáslavské

Do kondolenční knihy se můžete připojit i vy, čtenáři iDNES.cz. Vaše vzkazy předáme rodině Věry Čáslavské. Děkujeme.

Jakou léčbu už máte za sebou?
Operace byla velice náročná, trvala osm hodin. Měla jsem štěstí v neštěstí, operoval mne vynikající chirurg docent Oliverius z IKEMu, který kolem mne nechodil po špičkách, ale jasně a zřetelně mi řekl, do čeho jdu, že operace je nezbytná a že to je šance, jak zákeřnou nemoc překonat. Takže po operaci a řadě dalších vyšetření jsem šla na první chemoterapii. Měla to být jen jemná dávka pro začátek, ale ani ta slabá chemoterapie mi neudělala dobře. Nechci jít do podrobností, když člověk začne marodit, tak se to prostě občas může zkomplikovat. Měla jsem hodně oslabený organismus, ale už je všechno v naprostém pořádku. Musím se léčit, abych byla zdravá a mohla se patřičně věnovat svým radostem - především dvěma vnoučatům.

Narození vnuka bylo asi nejlepší zprávou, která vás v posledních měsících potkala. Kde vás zastihla?
Zrovna mě pustili po operaci z nemocnice, a tak jsem byla u dcery, která se o mě starala. Je to hezký a bystrý kluk, mám z něj velkou radost. Už ve dvou měsících jsem ho naučila první slovíčka, říká „hele“, „ahoj“ a „kulikuli“. Ale pozor, jsem potrefená bába, takže to musíte brát s rezervou. Radost mi dělá i pětiletá Matylda, která je pohybově nadaná a brášku miluje. Myslí si, že je jenom její, pořád ho drží za ručičku a chce se o něj starat.

Máte před sebou ještě další léčbu?
Už v pondělí jdu na trochu brutálnější chemoterapii, protože ta první jemnocitná mi nesvědčila. Asi jsem drsňácký typ, drsné léčby na mě fungují báječně.

Takže bojujete dál...
V tomhle boji není nikdy vyhráno, musím k tomu přistupovat s pokorou, protože člověk nemůže ovlivnit úplně všechno. Je to v jiných rukou a já neumím pojmenovat, jestli osudových nebo božích. Něco je dané, a i kdyby se rozkrájel, tak s tím nic neudělá.

Věra Čáslavská na snímku z roku 1964 ukazuje medaile, které získala na olympijských hrách v Tokiu.
Věra Čáslavská na OH 1968
Gymnastka Věra Čáslavská, která v roce 1968 reprezentovala Československo na olympijských hrách v Mexico City, měla nejen nevídané sportovní úspěchy, ale i nezaměnitelný styl. K tmavomodrým nebo červeným dresům nosila natupírované drdoly a tmavě nalíčené oči.

Kde v sobě berete sílu?
Já nemám žádnou sílu. V sobotu jsem se věnovala Japoncům, kteří o mně natáčejí dokument, to jsem byla dobrá. Ovšem v pátek to bylo špatné. Měla jsem od rána náročný den, od pěti ráno jsem pracovala na počítači, ale vůbec se mi nedařilo, nedala jsem dohromady souvislou větu. To jsem se sama za sebe styděla.

Působíte však odhodlaně a bojovně. Kdysi jste kvůli rodinným problémům upadla do depresí, ale teď jste neuvěřitelně statečná. V čem je ten rozdíl?
Deprese je úplně něco jiného než zlomená noha nebo i rakovina. Z obojího se člověk může dostat, pokud je optimistický, má dobré psychické rozpoložení a nepoddává se tomu. Ale s depresí to je daleko těžší. Člověk je apatický, nic ho nezajímá, nebaví, nemá zájem se léčit a jen leží schoulený pod dekou. Zatímco tady může dělat leccos, pokud to fyzická schránka dovolí. Jít si zaběhat, zaplavat, může na sobě pracovat. Když je bolavá duše, je to horší, než tělesná bolest.

Ale duše ochuravěla z událostí, které se kolem vás udály. A teď jste opět v situaci, která doléhá i na duši.
Jasně, že když někomu řeknete takovou ošklivou diagnózu, tak ho to dostane do kolen. Depresi máte připravenou takhle za krkem, a jakmile jste trošku oslabený, tak vás hned rafne a nepustí. Jenže já už o ní vím a umím ji odhánět. Byla to drahá zkušenost, stála mě patnáct let života, ale naučila jsem se stresy nebrat na vědomí.

Věra Čáslavská

3. května 1942 - 30. srpna 2016

Slavná sportovní gymnastka získala na hrách v Tokiu 1964 a Mexiku 1968 dohromady sedm zlatých olympijských medailí. Je také čtyřnásobnou mistryní světa, čtyřikrát byla zvolena československou sportovkyní roku a v roce 1968 byla vyhlášena nejlepší sportovkyní planety.

V roce 1968 podepsala petici Dva tisíce slov, na OH Mexiku pak upoutala tzv. tichým protestem, když se při sovětské hymně odvrátila zrak od soupeře a dívala se do země. Později byla vyloučena ze sportovních organizacích.

Po roce 1989 pracovala jako poradkyně prezidenta Václava Havla, v letech 1990-96 byla předsedkyní národního olympijského výboru. Po rodinné tragédii bojovala s depresemi a patnáct let žila v ústraní.

Zpět do veřejného života se vrátila na konci roku 2009. V roce 2015 oznámila, že trpí rakovinou slinivky břišní. Letos v létě se její stav zhoršil. Neodcestovala na olympijské hry do brazilského Ria de Janeiro, přestala navštěvovat média. V úterý měla v pražském IKEMu (Institut Klinické a Experimentální Medicíny) naplánovanou prohlídku, ale v nemocnici už zůstala. Zemřela večer v 21:55.

Asi vás to semklo i v rodině, že?
Jistě, děti se o mě starají příkladně.Po operaci si mě vzala dcera k sobě a o všechno se postarala. Třídila léky, připravovala mošty, strouhala mrkev, řepu, studovala diety... K lékaři se mnou chodí se synem oba, aby si vyslechli všechny pokyny od lékaře a mohli mě kontrolovat. Například musím hodně pít, a tak za mnou pořád nosí vodu, a když jsme nejsme spolu, píší mi esemesky s otázkami, kolik jsem toho už vypila. Připadám jsem si v jejich péči jako miminko.

Navázala jste během léčení nová přátelství? Setkáváte se s lidmi s podobným osudem?
O to se teď moc nesnažím, naopak toužím po soukromí a samotě. Radši si s sebou do nemocnice vezmu notebook a vyřizuji resty. Zjistila jsem, že jsem takový obojživelník, jsem extrovert i introvert a teď se to ve mně pere. Toužím po samotě a po klidu. Ale když jsem mezi příjemnými lidmi, kteří jsou otevření a upřímní, tak jsem schopna se jim rozdat a snažím se být komunikativní.

V Londýně jste v roce 2012 po dlouhé době zavítala na olympijské hry a svými esemeskami jste přinesla štěstí několika reprezentantům...
...však mi také předseda olympijského výboru Jiří Kejval říká: „Věro, prozraď tu svoji fintu. A počítej, že s námi pojedeš i do Ria.“ Já říkám ne ne, psát povzbudivé textovky můžu i z Prahy, to funguje i na dálku.

Neláká vás podívat se na olympijské hry osobně?
Víte, že se mi olympiáda mnohdy líbí víc u televize než přímo v dějišti? Člověk si sice oživí vzpomínky a jedinečnou atmosféru ve vesnici, ale výkony jsou na obrazovce lepší. Hlavně moje gymnastika, kde opakují zpomalené záběry a je lépe vidět technika.

Po roce 1968 jste se stala symbolem odporu proti totalitám. Co říkáte směru, kterým se ubírá olympijské hnutí? Hry se stávají chloubou zemí jako je Rusko nebo Čína a v západních demokratických státech zájem o pořadatelství chladne.
Nebudu mluvit snad o Mezinárodním olympijském výboru, ale olympismu, abych to zevšeobecnila. Se situací tam nejsem spokojena, protože je to čím dál víc o penězích a mám obavy, že to bude ještě sílit. Nedávno jsem se bavila s odborníkem přes doping o tom, že dopování nelze vymýtit. Veřejnost chce čím dál lepší výkony, aby se skákalo výš a běhalo rychleji. Závodníci, trenéři i manažeři jsou tlačeni, aby tuhle poptávku uspokojovali. Jsou to často víc gladiátoři, než představitelé ušlechtilého sportu. Nechci plakat nad rozlitým mlíkem, takový je vývoj, ale já si pořád myslím, že by soutěže měly být trochu víc o sportu a ne jen o rekordech a o penězích. O sportu a o setkávání se, protože nad všechny rekordy je kamarádství. Zní to jako fráze, ale opravdu ta atmosféra člověka nabíjí.

Z filmu Věra 68

Kam až to může vést?
Lidská práva, nelidská práva, v Číně olympiáda byla, v pořádku, ale také se dalo tlačit trochu na představitele země, aby politickým vězňům sňali okovy z rukou. Podle mě se po olympiádě všechno vrátilo do stejných kolejí. Nic se nezměnilo.

Olympijská charta přece zakazuje, aby se během her řešila politika.
To už bylo za mě. Vím, že se charta musí respektovat, ale vadí mi to. Když sportovec dosáhne výjimečných výkonů, má veřejně známé jméno a může některé věci ovlivnit, tak proč by neprojevil svůj názor. Nesmírně si vážím černošských sprinterů Tommieho Smithe a Johna Carlose za odvážné gesto, kterým na hrách v Mexiku protestovali proti rasismu, to bylo neuvěřitelně odvážné gesto. Japonci se pořád zajímají o můj tichý protest při sovětské hymně, ale to byl proti nim jen čajíček. I když naštěstí si i toho v osmašedesátém všimla západní cizina i lidé u nás, a to bylo důležité.

Povídejte ještě o sobě, jak vás nemoc změnila?
Jak už jsem řekla, naučila jsem se odolávat stresům. Pomohlo mi zase Japonsko, kde jsem byla krátce po tsunami. Následky tsunami jsem prožila fyzicky na místě, a to je něco jiného, než když vám o tom jen někdo vypráví. Člověk si umí představit, že to je katastrofa, ale tu hrůzu vstřebáte úplně jinak, když je to umocněné osobní zkušeností. Já jsem si to prožila, a teď, když mě postihnou nějaké nehezké věci, tak si řeknu: „Je to zlé, ale tsunami je horší.“ Člověku se pak může stát něco hrozného, až se panenky protáčejí, ale když si řekne, že tsunami je horší, tak se to změní z velké bubliny v takovou malinkatou, a ta už se dá lépe spolknout a strávit.

Přesto si neříkáte, proč právě já toho musím v životě zakusit tolik?
Ne, to si neříkám. Trápit se takovými otázkami nejde. Musí se to přijmout, je to dané, je to realita. Můžou přijít ještě horší věci, ale já se modlím, aby nepřišly, aby se mým nejbližším a lidem, které mám ráda, nic nestalo. Aby měli radost ze života. Člověk nemůže lamentovat nad osudem, to musí přijmout. Přijmout ano, ale nerezignovat.

Fotogalerie

Dlouho mluvíte o plánu napsat knížku. Stále se chystáte?
Chtěla bych znovu vydat svoji knihu Cesta na Olymp, která vyšla v roce 1972. Doplněnou. Komunisti ji tehdy nechtěli vůbec vydat. Vydírali mě, že nevyjde, pokud neodvolám dva tisíce slov, nebo nenapíšu, že vstup vojsk byla bratrská pomoc. Nakonec ji vydali, ale hodně seškrtanou. Vyhodili třeba pasáž o tom, jak jsem hledala sílu v národní hymně. Meditovala jsem o tom, jak mi dodávala křídla a že jsem toužila, aby naše vlajka vlála na nejvyšším stožáru, a jim na tom něco vadilo. Japonci teď oslovili Vladimíra Nováka, bývalého zástupce nakladatelství, a při sobotním natáčení ho za mnou přivedli. Vyprávěl, jak měl nůž na krku, jak musel škrtat a škrtat. A proč museli vyhodit zmínku o hymně? Jim ta slova ani tak nevadila, jim jsem prý zkrátka vadila já.

Máte původní rukopis s nevydanými pasážemi?
Nemám, jak mi často dělali prohlídky bytu, tak se rukopis někde ztratil. Budu muset lovit v paměti, a taky chci dopsat další události ze svého života, protože knížka končí narozením dcery v roce 1969.

Co tam o svém životě napíšete?
Můj život jsou samé vrcholy a propady. Sinusoida to není pozvolná, ale má absolutní vrcholy. Nahoře to je Mt. Everest a dole je až Mariánský příkop. A takhle se to celý můj život střídá. Začínala jsem gymnastiku z chudých poměrů, vypracovala jsem se až někam na Olymp. Cesta to byla náročná, šplhala jsem se jako mraveneček, ale pak přišly pády. První byl za totality, kdy jsem spadla jsem až na dno, že se lidi báli se mnou potkávat. Člověk si připadal jako prašivý pes a radši se jim sám vyhýbal, aby jim nekomplikoval život. Za každým bukem stál nějaký fízl nebo estébák. Pak jsem byla vystřelena až na Hrad, ale zase mě srazila rodinná tragédie. Vůbec nejníž. Ale zase jsem se vyškrabala, začala jsem dýchat, překonala jsem depresi a život se mi začal líbit. Už jsem si myslela, že mě nic špatného nepotká, že si budu žít, číst a poslouchat desky, které jsem si ze svých zájezdů navozila. A nejednou brnk a je to tady! Tak se jen modlím, aby nepřišlo něco horšího. Řeknete, že rakovina je nejhorší, co může být. Ale tsunami je horší.








Suunto Ambit3 SportSuunto Ambit3 Sport

Porovnejte ceny, pročtěte recenze a objednejte přímo u nás.

www.Heureka.cz

Nejčtenější

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze