V obou případech to bylo hodně těžké. Narážel jsem na samé dobré soupeře," přiznává mladý reprezentant ve váhové kategorii do 100 kilogramů. "Asi od mě nikdo moc nečekal, že bych mohl oba závody vyhrát," usmívá se.
Myslíte kvůli vašemu věku?
Určitě. Pořád jsem přece junior. A prosadit se mezi chlapy není vůbec jednoduché. Proto si taky obou úspěchů strašněmoc cením. Je to parádní pocit.
Který soupeř vám dal na cestě za červnovými úspěchy nejvíc zabrat?
To je těžké, vybrat jednoho. Jak už jsem řekl, všichni byli velmi dobří. Ale třeba v Bukurešti jsem ve druhém kole porazil Ukrajince Poljanského teprve čtrnáct vteřin před koncem. Do té doby jsem prohrával.
A čím jste ho tedy nakonec udolal?
Byl jsem trpělivý. (usmívá se) Ve skutečnostimu ovšem začaly docházet síly. Stylově na tom byl opravdu velmi dobře, jenže v závěru úplně odpadl fyzicky. Na konci už skoro vůbec nemohl.
Jakým způsobem své soupeře ničíte nejčastěji. Je to právě vaše dobrá fyzička?
Dalo by se to tak říct. I když si myslím, že jsem silný i v bojích na zemi. Hlavně na zádech.
O vás se tvrdí, že jste s judem začal vlastně omylem. Je to pravda?
Ano. Když mi bylo nějakých šest, tak mě a bráchu chtěl strejda přihlásit na karate. Vzal nás na trénink. A my až asi po měsíci zjistili, že děláme judo. (usmívá se) Ale teď jsem samozřejmě rád, že jsme se tehdy takhle spletli.
A proč vybral strejda zrovna bojový sport? Pral jste se jako kluk hodně?
Nijak zvlášť. Teda vlastně jenom s bráchou. S tím jsme se řezali pořád. Vždycky jsme přišli ze školy a okamžitě se do sebe pustili. Takže asi proto. (směje se)
Už jste někdy využil svého umění v běžném životě?
Právě že jsem zatím ještě neměl šanci.
To zní, jako by vás to mrzelo. Vy se asi nebojíte jít v noci parkem, co?
(směje se) Ani moc ne.
Vraťme se zpátky k judu. Přestože jste mladší, sbíráte více úspěchů než váš starší bratr Michal. Panuje mezi vámi velká rivalita?
Ne, my si navzájem hodně fandíme. Neustále si píšeme, všechno vždycky důkladně rozebereme.
Takže jedna z prvních gratulací po úspěších v Rumunsku a Slovinsku přišla právě od bratra?
Určitě. Když někde na internetu dávají on-line zápasy, takmě pokaždé sleduje. A hned jak se doperu, okamžitě píše. No a večer po závodech si pak zavoláme.
Bohužel při dubnovém mistrovství Evropy vám palce držet nemusel, protože jste na šampionát do Gruzie nakonec neodjel. Copak se tehdy přihodilo?
Zranil jsem se. A hodně hloupě. Měl jsem poslední trénink, do konce zbývalo nějakých pět minut, když mě kamarád trochu víc zalomil dozadu a mně při tom rupl kotník. Měsíc jsem pak byl bez juda.
A ten dotyčný je dál váš kamarád?
(usmívá se) Samozřejmě, takové věci se při sportu proste občas stávají. I když je fakt, že jsem byl tehdy hodně naštvaný. Ale především sám na sebe.
Vy sice pocházíte z Jihlavy, ale v současné době závodíte za USK Praha. Jak se vám daří skloubit studium s judem?
No, je to hodně náročné. Naštěstí mě ve škole dost omlouvají, jsou na mě hodní.
I při zkouškách?
To taky. Sem tam přimhouří oko. (usmívá se) Jsem jim moc vděčný. Je toho fakt hodně. Každý víkend jsem někde na soustředění nebo na závodech, takže času není nazbyt.
Za svými bývalými oddílovými kolegy z SK Jihlava se tak asi často nepodíváte, nemám pravdu?
Bohužel je to tak. Zrovna před chvilkou mi volala trenérka Smutná, žemají soustředění na vodě, jestli nechci jet s nimi. To víte, že bych jel moc rád. Jenže nemůžu, protože v pondělí letíme s reprezentací na týdenní soustředění do Běloruska.
Nicméně na svůj mateřský oddíl jste viditelně nezanevřel...
Jasně že ne. Vždyť jsem se tam všechno naučil. Byla tam parádní parta, skvělí trenéři... Do Prahy jsem odešel, až když jsem byl druhý na evropském šampionátu dorostenců. Na Jihlavu prostě nedám dopustit.
