Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Ve Fabii WRC na kolotoči barev

Škoda Fabia WRC - Fin Toni Gardemeister řídí speciál Škoda Fabia WRC v Německé Rallye. | foto: Ralph Hardwick

18 2003
Sosnová - Bláznivou rychlostí vlétnu do impresionistického obrazu a řítím se jím napříč! Vnímám jen rozmazané a rychle se střídající barvy, což je typické právě pro tento umělecký styl. Teď vidím nejvíc hnědou, jak kolem nás létá šotolina! A nyní vládne ocelová šeď, hledím vzhůru na pošmourné nebe!

V obrazu je vždy červená: v téhle barvě velké číslice z displeje na palubní desce ukazují, na jaký rychlostní stupeň se právě jede.

Divoká hra barev je můj hlavní vjem spolujezdce v závodní Fabii WRC, v novince týmu Škoda, jež letos premiérově startovala ve světovém šampionátu rallye. Svezl mě s ní Jan Kopecký, třetí muž mistrovství republiky a talent podporovaný továrním týmem Škoda.

Jeho obvyklý navigátor Filip Schovánek, na jehož místě sedím, mi do helmy zapne spojení s řidičem a Kopecký se ptá: „Slyšíme se?“ „Jo.“ „Tak jedem!“ Vůz poskočí a hrkne to v něm, jak Kopecký zařadí rychlost. Je tu první zatáčka, druhá a pak... naprosto ztrácím orientaci.

Vůbec netuším, na jakém místě trati právě jsme. A zda už jsme vybrali zatáčku, nebo jí právě projíždíme. Nestíhám.

Sleduji okamžiky, například jak těsně mineme ochrannou bariéru nebo jak vůz dobrzdí kousek před zídkou z betonu. Ale z momentů nedokážu poskládat dráhu jízdy.

„Ten asfalt je jako mejdlo!“ uslyším v helmě Kopeckého hlas.

„Hmm...“ Co jiného mám odpovědět? Že věřím, že i tak má fabii pod kontrolou? Vlastně proč to neříct? Skutečně tomu věřím.

Svíravý pocit, který jde od podbřišku nahoru, se nedostavuje ze strachu, ale z prudkého zrychlení.

Ne, nejsem James Bond - jen si zkrátka myslím, že ten mladík vedle mě ví, co dělá. I když... Někdy to tak nevypadá.

Před očima se mi míhá krajina a nezvykle nízko položená sedačka pode mnou párkrát ujíždí, jak jedeme smykem.

Vzpomenu si, že při ostrých závodech musí spolujezdec v takovém rodeu ještě sledovat rozpis trati a jezdce vést. Nemožné! Jako byste zkoušeli číst noviny na zběsile roztočeném kolotoči! „Jel jsem s vámi, co to dalo,“ přiznává pak Kopecký, že mě nešetřil.

„Ale je špatné počasí, na asfaltu se dělá bahýnko, jinak by to šlo rychleji,“ dodá lehce otráveně.

Polknu odpověď, jen si pomyslím: „Ještě že mrholilo“. Stačila mi ta stošedesátikilometrová rychlost, s níž se fabia po šotolině řítila. A to byl kolem volný prostor, žádné stromy a neznámé horizonty, jako při ostré rallye.

Ještě vjet na prudký umělý můstek - auto se zvedne, že nevidíte nic než oblohu - a za chvíli jsem v „cíli“.

Vycházím z auta nejistým krokem námořníka, jenž po bouři na moři vystoupil na pevninu. Jízda trvala zhruba tři minuty. Až dvě hodiny po ní přijme můj žaludek guláš k obědu...

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze