V kšiltovce a brýlích vypadá nenápadně, jako jeden z mnoha sběračů na tenisovém US Open. Dvě nezvyklá tetování jsou však připomínkou hrozivého příběhu, který má Angelo Anderson za sebou. "Brečel jsem. Byl jsem zoufalý. Mluvil jsem k Bohu, Ježíšovi, ke všem. A mohl jsem jen čekat."
Takto vzpomíná Anderson na 2. červenec 2010. Den, kdy se s americkými mariňáky jako zdravotnický doprovod vydal na rutinní hlídku v Afghánistánu. Uprostřed hovoru s místními vesničany však vzduchem zaburácely tři dávky ze samopalu AK-47.
Anderson se skácel k zemi. Tekla z něj krev, ruku měl zkroucenou v podivném úhlu. Půl hodiny musel čekat, než ho spolubojovníci přišli zachránit. Přežil. Probudil se však s vážnými zraněními upoután na mechanické lůžko.
Jedna kulka mu rozdrtila stehenní kost v pravé noze, druhá trefila pravou paži. Když ho poprvé spatřila rodina, vyčítala mu: "Slíbil jsi nám, že se nezraníš. Tak jak se ti to mohlo stát?"
Anderson dlouho jen ležel. Na nehybnou pozici si tak zvykl, že mu jakýkoliv pohyb způsoboval ukrutnou bolest. Přečkal několik operací, nekonečnou rehabilitaci. Ale nakonec se zvládl znovu postavit na vlastní nohy.
Posílen těžkou zkušeností začal hledat nové výzvy. Inspiroval ho příběh Ryana McIntoshe, který také v Afghánistánu přišel o nohu a loni s protézou sbíral míče na US Open. Přihlásil se tedy do konkurzu, přestože je o něco starší než většina sběračů – Andersonovi je 24 let.
A v červenci dostal radostnou zprávu: ze zhruba pěti set uchazečů byl vybrán mezi 150 šťastlivců! "Ryan mi prozradil, že si jako sběrač nejen užiju hodně zábavy, ale taky můžu ukázat lidem, že i zranění vojáci můžou zase být aktivní a něco dokázat. Náš příběh může oslovit hodně lidí."
Na ruce má vytetovaný podpis lékaře, který mu zachránil ruku a nohu, na noze pak v římských číslicích datum, které mu změnilo život – 2. červenec 2010.
Ta dvě tetování jsou upomínkou chvil, které brýlatého sběrače od ostatních odlišují.
