Je chladný podzim roku 1926 a na dostihovém závodišti v Pardubicích se děje něco nevídaného. Ve 45. ročníku Velké pardubické padá Rudolf Popler v sedle klisny All Right II poprvé, pak ještě třikrát, přesto v dostihu vyhrává.
O čtyři roky později, , kdy světem stále hýbe Velká hospodářská krize, Popler na valachovi Gyi Lovam! vítězí podruhé v rekordu dráhy.
Co mají oba triumfy společného? Z velké blízkosti je sleduje jistý Václav Ráliš, podkovář a velký přítel Rudolfa Poplera, který má podkovy vítězných koňů na starosti.
„Děda byl s Poplerem velký kamarád,“ přiznává vnuk slavného podkováře, který se stejně jako jeho děda a otec jmenuje Václav.
Je mu 57 let a je už šestým pokračovatelem rodu s podkovářskou tradicí. „Mě učil táta, tátu zase děda a toho zase strýc,“ usmívá se v tuto chvíli prostřední Václav Ráliš.
I on už má ve svém klanu syna Václava. „Ale můj nástupce to asi nebude. Jezdí se mnou sice jako pomocník, ale když hrál hokej za Pardubice, zlomil si stehenní kost, která ho handicapuje. Na kovařinu potřebujete zdravé nohy i záda, proto si hledá lehčí živobytí.“
Ráliš viděl dostihy poprvé na vlastní oči už ve třech letech, pamatuje éru sovětských neporazitelných koní z přelomu šedesátých let, kdy Velkou pardubickou ovládali žokejové Prachov s Avdějevem.
„Až vyhrál Koran, to byla velká sláva,“ usmívá se podkovář, který to na dostihové závodiště má z domu doslova pár kroků.
V kovárně vyrůstal. Pamatuje si, jak tam chodíval za dědou. „Dokonce jsem už jako dítě v mateřské školce vykládal, že budu kovářem,“ vzpomíná a rozvypráví se, jak svou první podkovu, kterou má stále vystavenou, vyrobil v desíti letech.
Pak se situace změnila, učební obor kovář-podkovář byl zrušen, mladý Ráliš se vydal jinou cestou, než se ve 22 letech vrátil zpět ke kování. Nejprve pomáhal svému otci, až rodinnou tradici převzal sám.
„Tátovi je 84 let, už je fyzicky slabší, ale zrovna dneska jsem se ho ptal na radu. Je fajn, když si něco myslíte a on vám to potvrdí,“ říká kovář, který už léta pracuje pro pardubický Dostihový spolek.
Za 40 let praxe koval mnoho šampionů. A s mnoha zažil i perné chvilky. „Pamatuju si Erudita, vítěze z roku 1994, který se nechtěl nechat okovat na zadní nohy. Dokázal cuknout tak, že ten, co mu nohu držel, normálně odlétl. Libentína, vítězka z roku 1990 se zase musela brát křížem, takže pravou nohu berete zleva. Musíte poznat, jestli jim něco vadí, nebo mají strach. Ale v mnoha případech jsou to prostě lotři.“
Podkovy jsou pro dostihové koně nezbytnou součástí výbavy, za mokra se jejich význam ještě zvyšuje. „Čím jsou pro Bolta tretry, tím jsou pro dostihového koně podkovy. Akorát kůň si je nemůže nazout a říct: Tohle mi nesedí, tohle mě tlačí,“ líčí Ráliš.
Během Velké pardubické je to on, na němž visí zodpovědnost za opravu poškozených podkov. „Kůň si třeba při přepravě na závodiště ušlápne podkovu a je potřeba to opravit. Už se mi stalo, že jsem koval i deset minut před dostihem nasedlaného koně, který pak vyhrál. Třeba Ignacio od pana Olehly, ale to jsou spíše výjimky,“ vypráví.
Běžně se stává, že před dostihem přijde o podkovu jeden kůň. Kdyby jich bylo víc, byl by to problém, Ráliš je totiž na opravy se synem sám. „To ani nestrašte, musel bych se rozkrájet. Ale ani klidný dostih není to pravé. Trošku vzrušení musí být, jinak to není takový zážitek.“
