Proč?
Na račickém kanále jsem léta trénoval, v obci žil, měl jsem barák. Tři roky jsem tam působil jako technický ředitel a správce, napůl v kanceláři a napůl v terénu. Strašně mě to bavilo. Byl jsem při tom, když se organizovaly Světové poháry veslařů a evropský šampionát v kanoistice. Prošel jsem si velkými akcemi jako pořadatel, ale stále jsem se cítil srdcem Jihočech. Vždycky jsem se toužil vrátit domů na jih. A když se vyskytla příležitost, tak jsem ten krok prostě udělal.
Bylo to těžké?
Já si myslel, že se k tomu neodhodlám už nikdy, že jsem starý. A že jsem přece jen srostlý s Račicemi a veslováním. Ale touha vrátit se byla strašně silná. Byl to sen od 19 let, kdy jsem z Jindřichova Hradce odešel do pražské Dukly. Ve skrytu duše jsem snil, že se tam zase vrátím. Že se vrátím domů. A tak jsem utekl znovu k vodě, ale i trošku do hor.
Do hor?
V zimě jezdím rolbou. Zatím jsem vážně rolbař-učedník, ale už jsem zvládl prakticky všechny práce a zastal jsem roli rolbaře kompletně. Jsem připravený, abych mohl příští rok nastoupit naplno a zapojit se do úprav a tvoření Skiareálu Lipno jako opravdový rolbař celou zimní sezonu. Už se na to těším!
Jak se řídí rolba?
Není to žádná sranda, představoval jsem si to jednodušší. Ovládat ten stroj je poměrně složitá záležitost. A naučit se číst terén a pracovat se sněhem, plánovat, co s ním na sjezdovce udělat, to je strašně těžké. Myslím, že to zatím vůbec nevím. Bojuji se strojem. Ale mám úžasného instruktora, který tam jezdí a který tomu opravdu rozumí. Jde o Michala Španěla, který po celé republice školí rolbaře. Kluk, který dlouho pracoval v zahraničí. A stavěl v Soči olympijský snowpark pro lyžaře a snowboardisty. Už si mě několikrát vzal do parády a strašně moc věcí mě naučil.
Naplňuje vás práce s rolbou?
Já jsem vlk samotář. Baví mě po nocích jezdit po sjezdovce, v půl čtvrté odpoledne sednu do rolby a o půlnoci vylézám. Běhají mi tam srnky, zajíci, člověk je v přírodě. Ačkoli sedíme v tom velkém stroji, máme s ní kontakt. A hlavně s vodou. Ta mě pořád fascinuje v jakémkoli skupenství. I když je zmrzlá, dá se s ní dělat spousta krásných věcí. Vždyť kromě rolbaření jsem se v zimě věnoval i ledové magistrále, což je bruslařská dráha na Lipně. Strašně mě bavilo vstávat brzo ráno, vzít si čelovku a prohrnovat lidem trasu na jezeře při východu slunce.
Žádný škrábanec nebo karambol s rolbou nemáte?
Nepřejel jsem nikoho, zaplať pánbůh. Ale na poslední šichtě se probudily žáby po zimním spánku. Večer vyrazily z rybníčku uprostřed sjezdovek do lesa, takže jsem každou chvilku zastavoval a nosil jsem žáby ke stromům, jinak bych chudinky přejel.
A jak jste zapojen do veslování, které vás proslavilo?
Založil jsem veslařský klub na Lipně, jsme 39. oddíl v republice. Vlastně jsme veslařsko-bruslařský klub. Trošku jsme navázali na historii sto až sto padesát let starou, stejně jako první kluby se v zimě věnujeme bruslení a v létě veslování. Chci k veslování přivést děti a pokračovat v práci s veřejností, kterou jsem začal během olympijského parku na Lipně. Organizoval jsem tam veslování a zjistil jsem, že by tam mohlo fungovat. A to byl vlastně i můj impulz k návratu z Račic. Rychle jsem se s místními dohodl, s rodinou taky, byl to nečekaně rychlý krok a odchod.
Jak váš Veslařský a bruslařský klub Lipno funguje?
Už mám nějaké závodníky, věnujeme se i veslování na mořských, příbřežních lodích. Jsou více stabilní a vhodné pro začátečníky a děti. Příbřežní veslování mě aktuálně hrozně baví. Vozíme lidi a turisty. V klubu jsem předseda, trenér i závodník. Před čtrnácti dny jsme v Jindřichově Hradci měli můj Chalupa Cup, tak jsem si exhibičně taky zajel. Už za svůj nový klub.
Václav Chalupa v zimě jezdí rolbou a také upravuje bruslařskou magistrálu na Lipně.
V severočeských Račicích jste prožil téměř celou svoji kariéru. Jak se vám tam žilo?
Na kanál mám plno krásných vzpomínek, ale spíše na lidi, kteří se mnou pracovali. Kraj mi nic neříkal, nebavilo mě jít ani do přírody. Opuštění Račic bylo strašně rychlé a musím přiznat, že jsem na to rychle zapomenul. Na Lipně se cítím doma a dobře, takže se mi zdá, že tady žiju strašně dlouho.
Návrat do rodného Jindřichova Hradce jste neplánoval?
Nejsem moc městský typ. Jindřichův Hradec je moje rodné město, mám ho strašně rád a vždycky jsem k němu tíhnul. Ale upřímně, nevěděl jsem, jak bych se tam uživil. Od doby, co jsem skončil s veslováním, se můj život točil zejména tam, kde byla práce. V roce 2010 jsem si to zamiloval v Lipně nad Vltavou. Začal jsem komunikovat se zdejšími lidmi v čele s panem starostou Zídkem, který toužil na jezeře veslovat. Dlouho to nefungovalo. A jak už jsem říkal, až loni díky Olympijském parku Rio-Lipno byl o to takový zájem, že jsme se domluvili na spolupráci.
