Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Třináct let biatlonovým poutníkem. Jen dva týdny doma, to je Moravcova zima

V CÍLI. Vyčerpaný Ondřej Moravec po závodě s hromadným startem v Pokljuce. | foto: Český biatlon, Petr Slavík

4 2015
Pět měsíců na cestách, to je zimní „túra“ nejlepších světových biatlonistů. Ondřej Moravec, jednička českého týmu, tak putuje už třináct let. Jaký je to život?

Dvaadvacátého prosince se vrátil z první série Světových pohárů. Čtyři dny pak pobyl doma. Což byl luxus. Velký luxus.

„Od začátku listopadu do konce března budu doma celkem tak dva týdny,“ spočítá Ondřej Moravec.

Po krátkém intermezzu už 27. prosince vyrážel na exhibiční závody v Gelsenkirchenu. A odtud hned na soustředění ve Val di Fiemme. S nejistotou, zda tam najde sníh. „Ale na stadionu je dvoukilometrové kolo, na trénink stačí. A kvůli univerziádě tu postavili také novou střelnici,“ libuje si.

Tentokrát vzal s sebou manželku Veroniku. „Přes den si jde zalyžovat, a když potom přijdu vyřízenej z tréninku, postará se o mě,“ pochvaluje si. Přijela za ním předtím i na pohár do Pokljuky, aspoň se navzájem užijí. Dokud nemají děti, jsou takové cesty jednodušší.

Z Itálie zkraje týdne vyrazí Moravec opět směr sever, do Oberhofu, na další pohárovou štaci. Sedm hodin v autě. „Domů se vrátím zase až 26. ledna po závodech v Anterselvě.“

Skandinávie je tréninkem mysli

Rok co rok je to stejné. Zima na cestách. Světový pohár má tři třítýdenní bloky, takzvané trimestry. K nim připočtěte vrchol sezony, tedy olympiádu nebo mistrovství světa. A navrch soustředění či exhibice.

Už 6. listopadu odlétali na kemp ve Vuokatti. Vlekoucí se soustředění ve Skandinávii, kde jako by i ve dne vládla noc, testuje psychiku. „Ne náhodou tam jsme osmnáct dnů. Je to i trénink mysli. Simulujeme tím závodní trimestry,“ líčí. Ve Vuokatti k sobě promlouval: Když se tu kousnu a zůstanu koncentrovaný celé tři týdny, vydržím pak i závodní bloky. Jinak ne!

Také v biatlonu pochopitelně platí: Hlava je čaroděj. „Pokud se vám daří, čas hned utíká rychleji.“

Ale pokud se nedaří...

V ČELE. Ondřej Moravec vede skupinku biatlonistů v závodě s hromadným startem v Pokljuce.
NA STŘELNICI. Ondřej Moravec při hromadném závodě biatlonistů v Pokljuce.
Ondřej Moravec.

Může vyprávět. O velké krizi v zimě 2009, kdy se ani nenominoval na mistrovství světa v Koreji, pak onemocněl a říkal si: „Ten sport mě už ani nebaví.“ Možná chybělo málo a potichu by se vytratil ze scény.

„Bylo pro mě vlastně dobře, že tehdy neexistoval v českém biatlonu nikdo, kdo by mě z týmu úplně vyšoupnul. Kdybych vypadl i ze sestavy pro svěťák a musel jezdit IBU Cup, možná bych dospěl k názoru, že už to nemám zapotřebí. Neflákám nikdy trénink. Ale když výsledky nejsou, v hlavě vás to ubíjí.“

Pod novým koučem Ondřejem Rybářem ožil. Zas a znovu putoval od Östersundu k Hochfilzenu, Pokljuce, Oberhofu, Ruhpoldingu, Anterselvě, Kontiolahti, Oslu či Chanty Mansijsku. Základní osa pohárového programu je léta daná. Výjimky z normálu? Zřídkakdy. „Nebylo by zlé, kdybychom jezdili častěji na nová místa jako loni do Le Grand Bornardu. Ale moc to nehrozí.“

Navíc, i kdyby závodil jinde, stejně by pro něj platilo tradiční denní schéma hotel - areál - hotel. „Jedna americká biatlonistka teď vykládala, že biatlon dělá hlavně kvůli cestování po světě. To nechápu,“ kroutí hlavou.

Ondřej Moravec ve stoupání během stíhací závodu biatlonistů v Hochfilzenu.

Jistě, také v zaběhlém scénáři má své favority. Rád se vrací do Anterselvy či Ruhpoldingu. Nerad létá do Kontiolahti. „Ten areál absolutně nesplňuje parametry svěťáku, natož mistrovství světa.“

Potíž tkví v tom, že právě letos tam mistrovství bude. V březnu, takřka na konci sezony, kdy už může řádit v týmu „ponorková nemoc“.

„Tu moc neznám,“ říká Moravec. I proto, že v Michalu Krčmářovi našel ideálního spolubydlícího na pokoj. „Nestane se, abychom si lezli na nervy natolik, že se posíláme někam.“

Atmosféře v reprezentaci od léta prospělo též větší propojení týmů mužů a žen. „Jezdíme najednou s holkama také na soustředění, jsou kolem nás jiní lidé a ne pořád ty samé obličeje.“

Třicetiletý matador Moravec se mezi nimi nebojí říkat vlastní názor. To je jeho přednost. Nedusí problémy ve svém nitru.

„Minimálně do další olympiády chci u biatlonu vydržet,“ plánuje.

Místo pokeru hraje PlayStation

Po večerech se snaží na biatlon na chvíli zapomínat. Dříve v mužské partě frčel poker, nyní je jeho příznivcem především Michal Šlesingr, řečený Boušek. „Jak byl loni Boušek pořád marod, tak se v pokeru hodně vrtal. Teď ho hraje on-line a vydělává prachy,“ povídá Moravec. 

U něj vítězí spíše PlayStation, zvlášť když pod stromečkem našel nejnovější verzi. „Nejradši na ní hraju fotbal a hokej. Žádné střílečky. Střílení máme dost přes den.“

Kromě všech běžných receptů, jak bojovat s „ponorkou“ a každodenní rutinou, má i svůj vlastní. Ani po třinácti letech jako by nepřestával být vděčný, že v tomto prostředí může být. Už jen fakt, že putuje po horách s partou nejlepších biatlonistů světa, je malým zázrakem. Stačí se ve vzpomínkách vrátit do dětství.

Ondřej Moravec na trati  sprintu Světového poháru v rakouském Hochfilzenu.
PAL! Ondřej Moravec střílí na terč.

Deset let mu bylo, když lékaři kvůli Perthesově nemoci chtěli vyměnit jeho kyčelní kloub za umělý. S ním by nikdy vrcholově nezávodil. Měl štěstí v neštěstí, když páni doktoři na operaci „zapomněli“ a posléze se rozhodli pro alternativní přírodní léčbu.

Sny o medailích nicméně dlouho nebyly na pořadu dne. Jak by také mohly, když půl roku žil na vozíku a rok v léčebně?

Později stačilo, aby poslechl lékaře, kteří mu doporučili jen rekreační sport, a nikdy by neprorazil. Jenže on si nedal říci. Ani tehdy, když si po pádu na kole zle polámal stehenní kost.

Od vojáků sice dostal modrou knížku, ale mezi biatlonisty si vystřílel výložky medailisty. Nejprve juniorského. Vloni i dospělého. Olympijského. Trojnásobného. Když v Soči vystavil fotku své medaile na Facebook, za dva dny si ji tam prohlédlo 600 tisíc lidí.

Kouč Ondřej Rybář přesto vyzdvihuje: „Olympijské medaile Ondru vůbec nezměnily. Zůstal stejný.“ Skromný kluk, pohodář i velký tréninkový dříč.

Závodní sebevědomí mu narostlo, tak to má být. Ovšem lidskou pokoru neztratil. A to nedokáže po úspěchu každý.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze