Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Uznání ostatních je druhotné, říká o parkouru Jan Haluza

Jan Haluza z Brna při parkouru | foto: Otto Ballon Mierny, MAFRA

16 2011
Čtyřiadvacetiletý student Fakulty sportovních studií Masarykovy univerzity v Brně Jan Haluza se parkouru věnuje už téměř sedm let. "Vše, co umím, jsem se naučil z internetu," říká o sportu, který se po světě rozšířil hlavně díky videím na YouTube.

Kolik lidí se v Česku parkouru věnuje?
Asi dvě stovky pravidelně. Dalších asi pět tisíc s ním koketuje.

Kde parkour vznikl?
Parkour se rozšířil z Paříže. Za jeho zakladatele je považován David Bell. On i skupina lidí kolem něj byla proti většímu šíření tohoto sportu. Internet šel ale proti nim.

Chtěl byste se s Davidem Bellem potkat?
Určitě by mi to hodně dalo. Spousta lidí, kteří se parkourem zabývají, jezdí na předměstí Paříže do Leece, kde parkour vznikl. S Bellem se tam třeba ani nepotkají. Všichni, co tam na týden jedou, se ale vrací s tím, že na sobě nikdy nemakali víc než tam. Udělali věci, na které by si v životě nevěřili. Bell má pořád co předat. Určitě by mě to zase nakoplo, abych se dál zdokonaloval.

Jak je to dlouho, co jste se poprvé rozhodl, že parkour vyzkoušíte?
Už skoro sedm let. Do Česka parkour přišel po roce 2000. V té době jsem přestal s cyklistikou a měl jsem nutkání zkoušet něco nového. Parkour mě zaujal, hledal jsem si o něm informace a sledoval videa na YouTube. Pak mě najednou přestalo bavit se jen dívat, tak jsem se rozhodl, že to zkusím.

Nechyběl vám zkušený trenér?
Trochu ano, je dobré mít někoho, kdo vám poradí. Na druhou stranu mi to vyhovovalo, jsem rád svým pánem. Parkour jsem se naučil vlastně jenom z internetu. Založil jsem a spravuji internetové stránky parkour. cz. Dá se říct, že jsem mezi lidmi, díky kterým se parkour v Česku trochu víc rozjel.

Jaký je životní styl parkouristy?
Ten můj se nijak nevymyká normálu. Každý, kdo se parkouru vážněji věnuje, se snaží sledovat, jaká strava a režim mu vyhovují. Podle mě je nejlepší vyvážit všechny elementy než něco úplně vyškrtnout. S životním stylem souvisí i zkoušení neobvyklých tréninkových metod. Já se třeba snažím trénovat bez bot.

Vy opravdu běháte a skáčete po betonu a po střechách bosý?
 Ano, snažím se o to. Nejde to samozřejmě pokaždé, ale bez bot je pohyb hned jinačí. Spousta začátečníků dopadá na paty, a to je chyba. Obutý si neuvědomíte, jak dopadat správně a jak ztlumit dopad pomocí celého těla.

Běhání bez bot je mezi parkouristy obvyklé?
To určitě ne. Běhat bez bot v současnosti v této zemi opravdu není moc normální, i když podle posledních studií je to prospěšné. Každý to ale má jinak. Někdo se cítí líp, když přestane jíst maso. Já se cítím dobře, když můžu běhat bosý.

Jan Haluza z Brna při parkouru

Jan Haluza z Brna při parkouru

Prošel parkour za dobu své existence nějakým vývojem?
 V parkouru je myšlenková rovina, která se hodně měnila. Z Anglie přišla myšlenka, že jde hlavně o volnost pohybu. To ale nebylo poselství, které přišlo z Paříže. Tamní chtěli, aby byl pohyb primárně účelný, aby měl smysl. Například, že se hýbeme kvůli tomu, abychom chránili, pomáhali lidem a tak podobně. Proto přišla kolize a myšlenkové rozštěpení.

Jak parkour berete vy?
Jsem zastáncem technik pohybů, prostřednictvím kterých se můžu navracet k přírodě. Nelze toho ale dosáhnout úplně, protože zkrátka žijeme ve městě a v moderní společnosti.

Jaký terén je pro parkour nejlepší?
Dá se dělat kdekoli. Jsou úžasná videa z přírody, z lesů, ze skal. Parkour jde dělat i na pláni, kde nejsou překážky, můžete tam volně běhat a posilovat. Primárně jde o to přizpůsobit se prostředí.

Mají parkouristé svoje závody nebo soutěže?
Parkour není soutěžní sport. Říkáme spíš, že je to disciplína. Je problematické ho přesně definovat. Pro parkour je důležitý pohyb a rozvoj jednotlivce. Nechceme soutěžit. Už iDavid Bell, kterému je v současnosti přes třicet a stále trénuje, říkal, že když lidé mezi sebou soutěží, tak se snaží překonávat hranice zbytečně rychle. Člověk by se měl rozvíjet postupně. Když vidí hranici, měl by se na ni připravit a překonat ji, až když si na to věří. Soutěže způsobují rivalitu a nesnášenlivost. Je to proti naší představě.

Jaká je tedy ta představa?
 Chceme se rozvíjet postupně a co nejdéle, aby člověk mohl do padesáti šedesáti trénovat a být fit. V tomto smyslu jde o návrat k představě asijského bojového umění. Nesoupeříme spolu, všechno je v přátelském duchu a nesnažíme se svoje hranice překonávat za každou cenu. Jde spíš o to překonat sám sebe a hlavně mít ze sebe dobrý pocit. Uznání ostatních je druhotné.

Nezdá se vám představa, že budete trénovat parkour do šedesáti, trochu nereálná?
Nechci říct, že je to problém, ale je to něco, co se k myšlence parkouru nehodí. Dnes se člověk dožije osmdesáti let, ale po čtyřicítce začne, co se týče fyzické kondice, upadat. Chtěli bychom tento trend prodloužit. Dosáhnout určité úrovně a udržet se na ní co nejdéle.

Dá se říct, že je parkour spojen nejen s prací těla, ale i mysli?
 Ano, ale jámám na to trochu vyhraněný názor a sem tam by se mnou někdo nesouhlasil. Pro mě je filozofická rovina o něco důležitější.

Parkour se jeví jako extrémní sport. Málokdo by to spojil s filozofickou rovinou.
To média tak parkour prezentují, ale každý má svůj motiv, proč to dělá. Adrenalin v tom je, ale určitě ho cíleně nevyhledáváme. Nechci, aby to vypadalo nějak mysticky, ale je pravda, že z parkouru hodně lidí čerpá filozofickou rovinu. Když má člověk schopnosti a věří jim, tak je dokáže přenést do dalšího života. V parkourumusím být rychlý, obratný, ale musím také překonávat překážky, které musím překonat i ve svojí hlavě. Stimuluji svoji mysl, což mi potom pomáhá překonávat překážky i v běžném životě.

Co doporučíte člověku, který chce s parkourem začít?
 Takový člověk by měl mít sportovní průpravu, skvělé jsou také třeba základy gymnastiky. Začátečníkům doporučuji posilování a strečink. Pak existují návody na známější techniky překonávání překážek. Kladu také důraz na improvizaci. Tedy nejen využívat prvky z palety známých pohybů, ale rozvíjet svůj vlastní potenciál.

Jaké úrazy jsou v parkouru nejčastější?
Jsou to zlomeniny končetin, klíčních kostí nebo podvrtnuté kotníky. Dřív se úrazy stávaly daleko častěji než dnes, protože začátečníci zkoušeli jakoukoliv šílenost, která je napadla. V současnosti už jsou parkouristé schopni lépe uvažovat o tom, do čeho se pustí.

Zranil jste se vy někdy?
 Při jedné technice jsem spadl ze tří metrů na beton, protože jsem se na skok plně nesoustředil. I když jsem padal na bok, tak jsem si při pádu podvrtnul kotník. Měl jsem také něco s prstem a lehký otřes mozku. Tenkrát bylo mým velkým štěstím, že už jsem uměl padat.

Co je považováno za nejnebezpečnější parkourový trik?
Hodně lidí prožívá skoky ve výškách. Ty jsou také asi nejnebezpečnější. Já jsem skákal nejvýš v šesti sedmi metrech. Vzdálenost mezi střechami byla až tři metry.

Natáčíte si svoje výkony, abyste pak mohl analyzovat chyby?
Snažím se o to. Video dám třeba na internet, kde s ostatními parkouristy hodnotíme, co je dobře a špatně.
Když ostatní řeknou, co by udělali jinak, pomáhá mi to zdokonalit se.

V zimě trénujete jen v tělocvičně?
 To určitě ne, trénuje se venku za každého počasí. Tělocvičnu využíváme pro trénování akrobatických věcí.
Venku je všechno beton a chyba může mít fatální důsledky, v tělocvičně si můžeme vychutnat pořádně dlouhý skok. Já osobně zimu rád nemám, někteří kluci z Brna ale vyrazí ven, i když je zrovna po kolena sněhu. Je to riziko, ale i podmínka.
Parkour je o tom přizpůsobit se jakémukoliv prostředí.

Trénujete sám nebo ve skupině?
Obojí. Někdy sám, jindy napíšu na fórum, jestli jde někdo se mnou. Perfektní jsou tréninky s člověkem, kterého neznáte. Hned se máte o čem bavit a od koho se přiučit, nebo naopak komu můžete předat něco svého.  Určitě by mi to hodně dalo. Spousta lidí, kteří se parkourem zabývají, jezdí na předměstí Paříže do Leece, kde parkour vznikl. S Bellem se tam třeba ani nepotkají. Všichni, co tam na týden jedou, se ale vrací s tím, že na sobě nikdy nemakali víc než tam. Udělali věci, na které by si v životě nevěřili. Bell má pořád co předat. Určitě by mě to zase nakoplo, abych se dál zdokonaloval.

Autoři:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze