Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Už zase běhám po lesích

13 2003
Zase se vracím k atletice. Už podruhé. Kdy to bylo těžší? Psychicky určitě teď. Vždyť mi nikdo nezaručil, jestli budu po operaci zad zase běhat. A navíc jsem věděla, jak takový návrat bolí. Stačilo představit si, co všechno jsem podstoupila už po zranění kotníku. Hrůza! Znovu jsem začínala od nuly.

Maminka s babičkou mi radily: Už to nestojí za to. Něco jsi dokázala, vykašli se na závody. Viděly hlavně mé zdraví.

Přítel by mohl říct: Radši si založíme rodinu. Ale nenutil mě. Toho si cením. Vím, jak moc touží po dítěti. Ale on zase ví, co pro mě atletika znamená.

I když od operace uteklo pět měsíců, na cestě zpět jsem zatím ve slabé čtvrtině. Byla jsem celá natěšená, až si 1. října půjdu poprvé zaběhat. Tehdy jsem zvládla jen kilometr prokládaný chůzí. Pak dva tři kilometry.

Ne na stadionu. Jen na polních a lesních cestách. Zpočátku jsem se bála, aby se zranění nevrátilo. Vznikl z toho psychický blok, jako bych v zádech měla pravítko.

Jistota přicházela postupně. Ale s klasickou činkou je v posilovně navždy konec, tu riskovat nebudu.

Mohla jsem dopadnout mnohem hůř. Před operací jsem se smiřovala s možností, že se nepovede. Lékaři tvrdili: Máte šanci tak padesát až sedmdesát procent.

Jenže stejně bych na ni musela, dřív nebo později. Problémy mě trápily i v běžném životě. Nemohla jsem řídit auto ani sedět.

Ke zlomovému bodu dospěju koncem ledna, až se na soustředění v Jižní Africe zaměřím na kvalitu tréninku. Pak budu moudřejší, co mé tělo vydrží.

Kdy já vlastně naposledy závodila? Už vím - v září 2002 na mítinku v Jokohamě.

Chtěla bych na svoji třetí olympiádu. Po všem, co mě potkalo, budu spokojená už s tím, když se do Atén kvalifikuju. Limit pod dvě minuty, to bude dřina.

Nemohu si zatím dávat velké cíle. Jdu na trénink ze dne na den. Teprve když ho mám za sebou, bavím se o dalším dni. Ale atletika je pořád můj život.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze