Obrovské zklamání?
Hodně velké. Věřila jsem, že medaili urvu. Zkazila jsem si ji sama. Angela to rozbíhá rychle, to přece vím. Tak proč jsem se jí snažila držet? To nesmím.
Jak často se vám stává, že se necháte takhle vybláznit?
Nestává. Ale tohle byl velký závod, zbláznit jsem se nechala.
Sledovala jste i ostatní Čechy?
Po očku na rozcvičováku na tabuli. Na medaile to nevycházelo. Říkala jsem si: Musím to spravit.
Připustila jste si tedy tlak, že všechno teď visí na vás?
A jak. Všichni mi v Barceloně říkali: Budeš mít medaili. Dokonce se ptali, kdy mám vyhlášení. Já jim pořád odpovídala: Bude to tak těžké, ještě tam nejsem. Ty řeči o medaili mi vůbec nebyly příjemné. A stalo se, co jsem vůbec nechtěla.
Ještě v Praze jste tvrdila, že to zvládáte, že si tlak nepřipouštíte. Jenže tady to bylo úplně hrozné.
Jak proti tomu bojovat?
Nevím. Doufám, že se z toho lidi poučí. Že pochopí, že nikdy není nic jistého. Obdivuju Báru Špotákovou, která tohle slyší ze všech stran pořád a naučila se s tím bojovat.
Oč rychleji jste mohla dnes běžet?
Na šachovnici mi scházely síly. Kdybych začala o tři desetiny pomaleji, měla bych ke konci těch sil víc. Ale převést to na čísla nejde. Čas 54,30 není špatný. Jen ne na medaili.
Zbývá štafeta.
Nad tím se musí zamyslet trenérka. Já nevím, jestli budu dopoledne zase schopna běžet. Mám toho dost. Snad až v neděli finále.
I ve štafetě je medailová šance...
Ale tam to bude o moc těžší.
