Cítíte předstartovní horečku?
Určitě ne. Ale těším se na atmosféru závodů. Tréninků už bylo docela dost.
Otec vás po pohárových štacích doprovázel sedm let. Jak si bez něj připadáte?
Už to ani nepociťuju jako změnu. S mým novým realizačním týmem fungujeme od jara, stal se z nás dobře zaběhlý stroj. Není to tak, že bych stála u svahu a říkala si: Tak, první rok bez táty. Naopak. Vůbec mě to nenapadne, že tu není.
Vrcholy zimylyžařů-sjezdařů Světový pohár, premiéra |
Je to pro vás nový začátek?
Tak bych to neřekla. Je to pro mě změna a já každou změnu vítám.
Dokáže se ve vašem novém týmu někdo rozčilit stejně jako kdysi váš otec?
S Tondou (Strachem – kondičním trenérem) rozebíráme techniku a vyměňujeme si názory. Ale nikdo nekřičí.
Co jste v přípravě nejvíc změnili?
Častěji jsem jezdila na kajaku, docela mě to chytlo. A na sněhu jsou tréninky trochu víc v mé režii.
Sama si vymýšlíte, co by v nich mělo být?
Dávám mnohem víc na své pocity. Rozhoduji si, kdy chci jít trénovat slalom a kdy obřák. Dřív tomnohem víc určoval táta.
Váš otec nedávno v rozhovoru tvrdil, že si nadále zachová pozici manažera a šéftrenéra a že do toho vstoupí, pokud se to bude ubírat směrem, který se mu nebude líbit.
Ne, já si myslím, že táta do ničeho vstupovat nebude. Ty týmy se na jaře rozdělily, on je s bráchou, já mám vlastní lidi – a tak to zůstane.
Jak jste v kontaktu? Voláte si často?
Upřímně: Moc ne. Ani s tátou, ani s bráchou. Během letní přípravy jsme se potkali snad dvakrát. Naposledy na Pitztalu, oni zrovna jeli po tréninku domů a já tam začínala trénovat. A závodní program v nejbližších týdnech máme jiný. Vždycky si s tátou zavoláme, pokud je potřeba něco organizačně zařídit.
Když zůstal vaším manažerem, přenecháváte mu i jednání s výrobci lyží?
Ne. Má spíše na starosti dojednávání smluv s partnery, jejichž reklamy nosím. Věci kolem lyží, vosků a materiálů řeším už ve firmě já nebo Miloš Machytka coby servisman. Tam už táta nefiguruje.
Pociťujete dopad ekonomické krize?
Tuhle sezonu ještě tolik ne. Ale hodně smluv mám podepsaných do olympiády, po sezoně se budou zase řešit. Pak to bude možná horší. I když dost bude záležet na mých výsledcích.
Váš otec vyprávěl, že boj o udržování vašich pozic byl pro něj poslední dobou super vypětím. Cítila jste to podobně?
Ne, extrémní psychická zátěž to pro mě není. Pořád jsou lyže pro mě i zábavou, i když dělám maximum, abych se tam nahoře udržela.
Žádná nervozita ve startovní budce?
Spíš rutina. Záleží na tom, jak se vyspím. Jemná předstartovní nervozita je zdravá, ta tam být musí. Ale aby se mi dělalo na startu špatně a abych nemohla den předtím usnout, to se mi už nestává. Přece jen mi bude 25 let, jsem ve středním věku lyžařek. Což se projevuje.
Ujišťujete, že jste schopna vyhrávat slalomy a v budoucnu i obří slalomy. Co vás k této víře vede?
Pocit, že ještě nejsem na svém limitu. Že se pořád mám kam posouvat.
Napadá vás, že únorová olympiáda ve Vancouveru může být vaší poslední? Například slavná Němka Seizingerová končila v 27 letech.
Zatím říkám: Určitě víc než dvě olympiády už nepojedu. Uvažuji, že bych chtěla lyžovat ještě pět šest let, do toho se ještě vejdou i hry v Soči. To ukáže čas, co se mnou bude. Chvilku jsem zkoušela studovat ekonomiku, ale ukončila jsem ji a vracet se tam už nechci. Až s lyžemi skončím, patrně budu dělat něco, co se týká sportu.
