Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Už jsem Korsičan, říká trenér Bašný. Možná se vrátí do Česka. K reprezentaci

Jan Bašný | foto: Dalibor Glück, MAFRA

23 2010
Ve Francii se Jan Bašný vypracoval mezi uznávané házenkářské trenéry, v Česku trénoval jen epizodně během vojenské služby. Ale už brzy o něm zdejší příznivci házené uslyší. Podle informací MF DNES je hlavním kandidátem na post trenéra ženské reprezentace.

"Nevylučuji, že jednou bych mohl trénovat v Česku," neurčitě uvedl Bašný při své každoroční návštěva Zlína, kde vyrostl.

Jak jste se dostal na Korsiku?
Odešel jsem v roce 1991 krátce po tom, co vyrazila do ciziny první vlna. Tehdy na tom byli líp, ale ve finále jsem to vyhrál já. Přitom jsem se dlouho rozhodoval, jestli někam půjdu. Byl jsem v nároďáku, ale spíš jako náhradník. Přesto jsem si řekl, že na těch osm měsíců to zkusím a zůstal jsem na Korsice doteď. Tedy s přestávkami, během nichž jsem působil na kontinentu.

Kdy jste začal trénovat?
První rok jsem v Ajacciu jenom hrál, pak jsem pár let působil jako hrající trenér. Doma jsem totiž vystudoval nejvyšší trenérské vzdělání. Akorát, že ve Francii mi ho uznali jen jako druhou třídu. Abych se přihlásil na první a doplatil rozdíl. Hrajícím trenérem jsem byl šest sedm let. Když jsme postoupili do první ligy, ještě jsem dva tři zápasy odehrál, ale pak už jsem jen trénoval.

Když jste odcházel na Korsiku, plánoval jste, že tam budete i trénovat?
To jsem nevěděl. Ajaccio tehdy hrálo čtvrtou ligu a hlavně jsem nemluvil francouzsky. Náš trenér ale po roce už nechtěl pokračovat, tak jsem to vzal místo něj. Když to vezmu zpětně, pro trenéra je lepší začít později. Je to psychicky náročné povolání. Ale v té době jsem na to koukal jinak.

Zvažoval jste dlouho, jestli s trénováním máte začít zrovna na Korsice?
Když jsem v osmnácti odcházel ze Zlína do Prahy studovat trenéřinu, věděl jsem, že se tím budu chtít zabývat. V posledním roce ve Slavii jsem trochu pomáhal trenérovi, po škole na vojně v Písku jsme mančaft trénovali s Jurou Mikou. Pro mě bylo automatické, že to budu dělat.

A Ajaccio jste vytáhl ze čtvrté ligy do první...
V prvním roce reorganizovali všechny soutěže a my museli skončit první nebo druzí, abychom ve čtvrté lize zůstali. Průběžně jsme postupovali do druhé ligy, kdy k nám přišel Pepa Kučerka. Po dvou letech s ním jsme se dostali až do nejvyšší soutěže. Střídal se postup se sestupem. Po tom posledním mi náš prezident říkal, že jestli chci trénovat něco pořádného, musím odejít, že klub půjde dolů, protože nemá peníze. Tehdy hráli nejvyšší soutěž fotbalisté, volejbalisté i my, což je na šedesátitisícové město moc. Není tam žádný průmysl, sponzoruje to město.

Takže po dvanácti letech jste Korsiku opustil?
Měl jsem smlouvu na dobu neurčitou, mohl jsem zůstat. Ale v tom případě by klub nedal smlouvy oporám. Nakonec jsem odešel, protože mi nabídli smlouvu v Istres. Tam jsem vydržel dva roky, tehdy za nás chytal Petr Štochl. Pak jsem měl rok pauzu, kdy jsem pomáhal českému nároďáku při mistrovství světa v Německu jako poradce. Naposled jsem působil u holek z Besanconu.

Jak jste se dostal k ženskému klubu?
Mám bohužel reputaci, že jsem schopen něco uhrát s mančafty, které mají slabý rozpočet. V Ajacciu jsme měli první rok v lize asi patnáctý rozpočet druhé ligy. Když jsme postoupili podruhé, rozpočet byl na úrovni třetího nebo čtvrtého týmu třetí ligy. Do Istres mě taky vzali v době, kdy klub opustilo pět nejlepších hráčů včetně Davida Juříčka. Cílem bylo, abychom nesestoupili a my to v pohodě zvládli. Besancon byl stejný případ. V roce 2005 hráli finále evropského poháru, ale zapomněli zaplatit státu odvody, takže museli prodat nějaké hráčky. Přesto jsme uhráli pohárové místo. Jenže z ligy nás kvůli dluhům vyhodili. Potom se všechny dobré hráčky rozprchly, a tak jsem se dohodl, že taky půjdu pryč.

A poslední rok jste byl na volné noze, že?
Vrátil jsem se do Ajaccia, které mezitím spadlo zpátky do čtvrté ligy. Neoficiálně tam pomáhám trénovat. Uvidíme, co bude v nové sezoně.

Čekáte na nabídky?
Nejsem takový, který by hledal, ale něco mi nabídli. Jenže to nejsou takové nabídky, abych odešel z Ajaccia. V klubu jsou moji kamarádi, kteří chtějí, abych to dostal zpátky nahoru. Navíc tam hraje můj syn. Zkusím je vyblbnout, aby se dostali výš. Ale kdyby přišla dobrá nabídka z první ligy, vezmu ji.

A co třeba z Česka?
Možná k tomu jednou dojde. Chtěl bych navázat na otce, který ve Zlíně vyhrál s ženami titul. S reputací, kterou ve Francii mám, ho tam neuhraju. Můžu dostat jen mančafty ze spodku tabulky. Ale já tvrdím, že trenér je úspěšný, když splní cíl, který má. Když máte mančaft na titul a uhrajete ho, je to v pohodě. Když jste pátí, je to na houby. Když se máte zachránit a jste šestí, je to úspěch.

Dlouho jste trénoval muže, vaše poslední angažmá vás zavedlo k ženskému družstvu. Byla to velká změna?
Nebyla. Když mi bylo asi patnáct, s tátou jsem dvakrát třikrát byl s ženským mančaftem na soustředění. Takže jsem to trochu znal. Jestli to byla změna, tak příjemná. Ženy hrají trošku jinak, chtějí jiný přístup, ale jinak je to stejné. V Besanconu mě to příjemně překvapilo. Holky byly mladé, chtěly se někam dostat, něco dokázat. Po roce byly čtyři v reprezentaci, jedna hraje v Hypu Vídeň. Připadá mi, že ženské potřebují trenéra na vysoké úrovni víc než chlapi. Když se jim podaří, co se je snažíte naučit, dají vám to znát. Je to satisfakce.

Takže jste ani nemusel změnit styl práce?
Holky chtějí být víc řízené na hřišti, zatímco kluci chtějí mít větší volnost v herním projevu. Holky by taky chtěly mít volnost, ale když ji mají, neví, co mají hrát. Úžasný byl jejich přístup. Měl jsem tam holky, které hrály skoro za nic. Přiběhly ze školy, odtrénovaly hodinu a půl, běžely do školy, vrátily se a zase odtrénovaly hodinu a půl, pak šly domů, udělaly úkoly a druhý den stejně. Osmkrát týdně. Naštěstí se pravidla změnila, takže musí mít aspoň minimální mzdu.

Francie v posledních letech vládne mužské házené, v ženách také patří na špici. Čím to je?
První věcí je členská základna. Je tam jedna první, jedna druhá, dvě třetí, čtyři čtvrté a osm pátých lig, které jsou řízeny centrálně. Pak jsou kraje, kde je dalších osm soutěží. Druhou věcí jsou zahraniční trenéři, kteří to v 90. letech zvedli. Za třetí je to příliv hráčů z kolonií. Mají dispozice a chtějí se dostat do metropole, jak Francii říkají. Přes sport je to nejjednodušší. Největší hvězdy Richardson, Narcisse, Dinart, Abalo, to jsou kluci z ostrovů. A taky je házená relativně populární na místních úrovních, lidi na ni chodí. V Besanconu jsme měli průměr dva tisíce lidí. U mužů mají Montpellier a Chambery plné haly, venku je taky vyprodají. Když vidím, kolik lidí snad vyjma Zubří chodí u nás, je to smutné. V posledních dvou letech šla házená nahoru i mediálně. To dřív nebylo. Co se týče pokrytí a popularity, je na tom líp než basket.

Na Korsice žijete téměř dvacet let. Už se cítíte jako Korsičan?
Nedám na Korsiku dopustit. Každému říkám, jak je pěkná a lidi jsou hrozně hodní. Můžu tam nechat otevřené auto a nic mi neukradnou. Když tam přijde někdo z ciziny a umí něco, co oni neumí, nebo jim to něco přinese, vezmou ho mezi sebe. Já měl výhodu, že jsem hrál za nároďák.

U nás se o Korsice často píše v souvislosti s atentáty podporujícími boj za nezávislost. Zažil jste tam něco vyhroceného?
Dělají to opatrně. Většinou si dva klany vyřizují účty mezi sebou. Pokud dělají atentáty na budovy, jde o státní budovy. Já sám to zažil jednou, tehdy u mě byl dokonce na návštěvě bývalý spoluhráč ze Slavie Jirka Bareš, který dnes trénuje prvoligový Chodov. V noci něco vybuchlo u dveří vedle našeho domu. Ale přestože to zní blbě, cítím se tam bezpečněji než tady. Opravdu tam nikdo nechodí a nepřemýšlí, že zrovna něco vybuchne.

Jan Bašný

Jací jsou Korsičané povahově?
Úplně jiní než Francouzi. V bývalém Československu bych je přirovnal k Východňárům. Jsou vznětliví, ale když vás přijmou, patříte k nim a naopak na vás nedají dopustit. Nebo vás nevezmou, a potom můžete dělat, co chcete a stejně nic nezměníte a musíte pryč. To se týká hlavně lidí, kteří přijdou pracovat do státní správy. Jsou to jižani, mají blíž k Italům než k Francouzům. Cítí se od nich trošku utlačovaní, takže víc šancí dají cizinci než Francouzovi.

Co vám se na Korsice nejvíc líbí?
Docela se mi líbí tamní mentalita a hlavně příroda. Když si chci odpočinout, jedu do vnitrozemí, do zapadlých vesniček. Těžko se mi vyjadřuje proč, ale právě tam se nejlíp odreaguju. Už jsem si tam zvykl. Když řeknu jedu domů, myslím tím Ajaccio.

Takže do Česka už se nevrátíte?
Nevím. Nikdy jsme to neřešili. Manželka se chtěla po dvou třech letech vrátit, ale to jsme byli zrovna v laufu a postupovali. Nešlo to. Žena je vystudovaná porodní asistentka, ale diplomy jí neuznali. Tak se naštvala a vystudovala tam. Pracuje jako zdravotní sestra, takže na návrat to moc nevidím. Jedině z rodinných důvodů nebo kvůli práci.

Syn navazuje na úspěšného otce, který se Zlínem získal titul

Házenkářský trenér Jan Bašný se prosadil v zahraničí, stále však sní o tom, že zopakuje úspěch svého stejnojmenného otce. Jan Bašný starší totiž získal mistrovský titul. V sezoně 1976/77 dovedl ke zlatu zlínské ženy.

"Rád bych na tátu jednou navázal," přeje si Bašný, který stejně jako otec trénoval mužské i ženské týmy. Zakladatel házenkářské dynastie Jan Bašný starší by se zítra dožil sedmdesátin.

Rodák z Brna byl brankářem. Z Králova Pole odešel do Chebu, v roce 1964 přestoupil do Zlína. V dresu tehdejšího TJ Gottwaldov chytal deset let, poslední rok strávil ve slovenském Martině. Během kariéry odehrál téměř tisícovku mistrovských zápasů, objevil se také v reprezentaci.

"Byl hrozně poctivý. Během pětadvaceti let nevynechal jediný trénink, jediný zápas," vzpomíná manželka Hana Bašná.

Okamžitě po ukončení hráčské kariéry začal Bašný starší trénovat.
Ve Zlíně převzal ženské družstvo, které po třech letech dovedl na trůn. Bylo to druhé a na dlouhou dobu poslední zlínské zlato. Svůj třetí triumf klub slavil až po osmnácti letech.

"Když se vrátil z Martina, ve Zlíně mu nabídli, aby trénoval ženy.
Jen si kvůli tomu musel dodělat trenérský kurs, protože měl jenom dvojku," popisuje Bašná.

Po ženském angažmá znovu zamířil do Martina, kde trénoval místní muže. Pak jeho kroky směřovaly opět k ženám ve Zlíně, jenže v říjnu 1980 předčasně opustil svět.

"Život bez házené si nedovedl představit. Těžko nesl nespravedlnost a také se s ní obtížně smiřoval," popisuje Bašná.

Házenou žila celá rodina.

I Hana Bašná ji hrála a dokonce se mihla v národním týmu. Je pochopitelné, že tento tvrdý sport si vybrali také oba synové. Jan Bašný mladší dlouho působil ve Slavii Praha, pak odešel na Korsiku, kde začal trénovat.Mladší syn Marek hrával především doma ve Zlíně, přes Amsterodam se rovněž dostal na Korsiku.

"Jezdíval za mnou v létě na prázdniny, a pak tady získal angažmá v jednom třetiligovém klubu. Ale šlo o jiný tým, než jsem trénoval já," uvedl Jan Bašný mladší.

Dnes žijí na Korsice oba bratři. Zatímco Jan u sportu zůstal a trénuje, Marek se věnuje civilnímu povolání. Jen občas si zahraje za staré pány.

"Má svou firmu, maluje byty," popisuje Jan Bašný. Rodinné tradici se nevyhnuly ani děti obou bratrů, které na Korsice vyrostly. "Mám tři vnuky, házenou hrají dva," popisuje Hana Bašná.







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze