Lukáš Bauer bude mezi nimi. Vítěz z roku 2008 s myšlenkami na stupně vítězů 2010.
Dá se na takovou etapu vůbec těšit?
Asi ne. Zvlášť když únava z Tour každým dnem narůstá. Ale snažím se myslet na to, že poslední dvě sezony se mi na Alpe Cermis dařilo. Předloni jsem ji vyjížděl v klidu s luxusním náskokem. Loni jsem měl navzdory nemoci na samotné sjezdovce druhý nejrychlejší čas. Takže nemám proč se jí bát. Teď jde o to, jak se do toho dne probudím.
Až v neděli vstanete, hned ráno poznáte: Dnes to bude dobré?
Ne, tak to neodhadnu. Většinou se při rozjíždění cítím hůř a závod je pak lepší. Ale ve chvíli, kdy jsme do 10. místa tak natěsnaní, rozhodují detaily. I to, jestli do toho dne vstanete správnou nohou. Nebo jestli nejste po sobotní etapě o malinko víc unavenější. Tour je jiná než jednodenní svěťák. Tady se únava načítá.
Kdy a kde vám bylo na Alpe Cermis nejhůř?
Předloni ani jednou. Loni jsem měl obavy, jak se svým astmatem v té zimě vydržím, abych se nezačal dusit. To by byl potom problém nahoru vůbec vylízt. Jenže nakonec jsem sjezdovku vyjel v takovém transu, že jsem to trápení ani nevnímal.
Pomáhá to být tam v transu?
Určitě. Nesmíte moc poslouchat ty diváky kolem, musíte jen vymýšlet, jakým stylem se v tu danou chvíli dostanete co nejrychleji nahoru. Ale na druhou stranu: jakmile je šance ten styl trochu změnit a zapojit do pohybu i jiné svaly, tak si paradoxně trochu odpočinete a dostanete šťávu do dalších kroků.
Žene vs i vědomí, že nahoře na kopci je konec celé úmorné Tour?
To pomáhá do chvíle, než člověk začne "rupat". Pokud budete na Alpe Cermis těsně před rupnutím, tak už vám bude všechno jedno. Pak jen koukáte, abyste ustáli tu bolest, co začíná v nohách a nakonec vás skoro paralyzuje. Vidíte rozostřeně a už se jen sunete dopředu.
Které místo je úplně nejobtížnější?
První kilometr stoupání, kde z mírně prudkého kopce najedeme do nejprudší kategorie. Chvíli trvá, než se srovnám s tím, že to není lyžování, ale jakási rychlá chůze na lyžích, že už necítím rychlost a že to jinak nejde. A potom bolí posledních 800 metrů. kdy se stoupání zmírní a každý se ještě snaží nastupovat a útočit.
Na úpatí sjezdovky musí pohled na úsek, který vás ještě čeká, působit až depresivně. Nebo ne?
Na to se snažím nekoukat. Loni jsem si zakázal vybavovat si, jak je to za každou zatáčkou ještě dlouhé. Tehdy mi pomáhalo, že jsem startoval z 25. místa a pořád jsem někoho předjížděl. To vás nakopne.
Dá se v takovou chvíli myslet i na něco jiného, než že se chcete vydrápat do toho kopce?
Při své první Tour jsem se svým náskokem mohl myslet na cokoliv. Minule jsem nemyslel na nic jiného než: Ještě támhletoho chci dojet. A támhletoho taky.
Chvílemi je to až groteskní pohled, jak se nejlepší světoví lyžaři drápou po Alpe Cermis i stromečkem. Připadá vám to bláznivé?
Na to tam nikdo nekouká. Když zjistím, že je nahoru rychlejší šlapat bokem, půjdu bokem. Ale je fakt, že když jsem na první Tour koukal jen v televizi a nahoru jely nejdřív holky, říkal jsem si: Co je to za závod? Pro kluky je to hodně těžký kopec. Pro holky je doslova strašný.
Ale běžeckému lyžování pomohl. Souhlasíte?
Když se kdokoliv začne bavit o Tour, tak o tomhle kopci. Tak to prostě je. Zajedu dobře některou z etap, ale stejně pak všichni mluví jen o Cermis a jak bylo parádní, když jsem tam předloni jel s českou vlajkou v ruce.
Byl to vás největší zážitek v kariéře?
Jeden z Top zážitků určitě. Když se vám pak nedaří, vzpomínáte, jak to bylo na Alpe Cermis předloni výjimečné a úžasné. Jestli se to někdy vrátí, to už řešit nemůžu.
Můžete ještě letošní Tour i vyhrát? Nebo je Northug jasným favoritem?
Ještě není Northug na kopci. Dokud nepřekročí cílovou čáru, teoretická šance je. Ale pokud se budeme bavit reálně, tak si myslím, že vítězství uhájí. Dozrál. Je silný už i v klasice, v distančních závodech si dokáže pohlídat, aby ho někdo neutrhnul, hromadné starty jsou jeho doména, dokáže si jezdit pro prémie. Nebojím se ho, ale teď má rozdané mnohem lepší karty než já.
Řekli o Alpe CermisKateřina Neumannová (v roce 2007 pátá v Tour, ale s nejrychlejším časem v závěrečné etapě): Co se týká fyzické zátěže, je výšlap na Alpe Cermis očistec a pro mnohé utrpení, zvlášť pro ženy. Ale mě osobně se líbil. Je to totiž ryzí sport bez taktizování. Za nikoho se neschováte, za nikým nesvezete. Jsou chvíle, kdy jsem si i já sama sebe na tom kopci ptala: Můžeš jet ještě dál? Ale ono to nakonec pořád ještě šlo. Bývala jsem zvyklá na soustředění v Mořici, kde jsme z údolí vyjížděli až na vrcholy. Tohle byl podobný zápřah. Úplně nejhorší je, když po pěti úvodních kilometrech začnete stoupat. Chvíli trvá, než chytnete rytmus. Cíl je pak obrovská psychická i fyzická úleva. Desetidenní Tour zanechá stopy na každém, tolik lidí najednou leží v cíli na sněhu. Takže má rada pro ty, kteří se budou v neděli škrábat nahoru, zní: Říkejte si, že tam na kopci je konec všeho. Thomas Alsgaard (pětinásobný olympijský vítěz, bývalý osobní kouč Pettera Northuga): Jednou jsem si výšlap na Alpe Cermis vyzkoušel sám. Je prudká, hodně prudká, až příliš prudká na skejtové lyžování, musíte na ní použít i jiné techniky. Ale ti, kteří se dostali až k této etapě Tour, jsou vysoce trénovaní, nebude to pro ně problém. Jasně, ani pro Pettera Northuga ne. Je schopen své vedení v seriálu udržet až do cíle. Těžko se mu totiž ujíždí. I kdybyste se před něj dostali, on se vám, jak má ve zvyku, nalepí na záda a v závěru vyhraje. On je prostě vždycky rychlejší než soupeři. A nezáleží na jeho únavě. Bauer? Je silný, ukázal, že Tour má rád, že ji umí zajet. Teď je v dobré pozici, ale Pettera prostě nikdy neporazí. Je ve finiši moc pomalý. Na ten kopec nenatrénuje nikdo, jede se jednou za rok. Prostě přijedete pod něj a pak bojujete až nahoru. Je to populární, skvělá podívaná. Ale pro lyžování svým způsobem nefér disciplína. Ti, co mají vyšší váhu, mají problém. Taky technika, ať ji máte sebelepší, vám k výsledku nepomůže. Není to lyžování, jen dřina. Aleš Razým (šestý sprinter z MS, loni se na Alpe Cermis vydrápal, letos z Tour odstoupil): Loni jsem se na Alpe Cermis nakonec dostal v pohodě. Letos, kdy hledám formu, bych tam nevyjel. Ale je fakt, že jsem sprinter. Na tom kopci si nemám cokoliv dokazovat, to není nic pro mě. Pro mě představuje Alpe Cermis extrém, ale spoustě lidí určitě brutální nepřipadá. V tréninku jezdíme i horší věci, třeba 12kilometrový kopec s 12procentním sklonem v Ramsau. Loni mi na Alpe Cermis bylo nejhůř, když mi začala na spodku sjezdovky odjíždět skupina, ve které jsem jel. Nemohl jsem najednou nic dělat. Když se drápete do kopce ve skupině, často se soustředíte jen na lyže toho, co šlape před vámi. Nevidíte, kam se ještě musíte vyšplhat. Nevnímáte, jaký kus je to ještě nahoru. Ale já pak jel většinu kopce sám, zezadu mě občas předjížděli další lidi. Začala trochu tuhnout lýtka, musel jsem zvolnit. Ale dokázal jsem tam dojet. Letos tam nejspíš nejrychleji dojede Northug. Už loni měl na tom kopci jeden z nejlepších časů. Takoví lidé, kteří by tam na něj dokázali najet zezadu třeba minutu, prakticky nejsou. (tm, fil) |
