Dostali se z posledního místa extraligy, ale hrozba rozprášení nad týmem volejbalistů Ústí pořád visí. „Pokud spadneme zpátky na dno a neuvidím tam nějakou šanci, že bychom hráli v klidu o desáté jedenácté místo, pak skutečně nemá smysl mít tu drahé hráče a držet je tady do konce sezony. Ta varianta se trošku vzdálila, ale pořád může nastat,“ nepolevuje v tlaku na hráče Miroslav Přikryl, generální manažer aktuálně jedenáctého týmu extraligy.
Do kdy potrvá vaše ultimátum?
Rozhodnutí jsme odložili na konec ledna, kdy se uzavřou přestupy. Máme ještě tři zápasy, nějaký ten bod bychom určitě mohli získat. Třeba se dokážeme vzdálit sestupovému místu a pak bychom určitě nějaké radikální řezy nedělali. Ta varianta se trošku vzdálila, ale pořád může nastat. Je to nepopulární, nevyvolává to dobrou atmosféru, ale je to profesionální sport, kde se platí za výkony a ty jsou dané umístěním.
Dostali jste se aspoň na předposlední místo před ČZU Praha. Co pomohlo k mírnému zlepšení?
Nevím, jestli to bylo díky tlaku na hráče, nebo dobrému losu, ale bodově jsme na konci roku byli úspěšní a jsme rádi, že už nejsme poslední. Víme, že zdaleka není konec, ale trošku se zlepšila atmosféra v týmu. Ke změnám v týmu jsme zatím nepřistoupili, navíc na trhu nejsou hráči, kteří by pro nás byli přínosní ekonomicky, a hlavně na hřišti a v šatně. Situaci jsme mapovali, ale zatím rozhodnutí udělat řez v kádru nepadlo.
Původně jste ale měli jiné plány, cílem bylo poprat se o play-off. Proč to nevychází?
Byl to náš sen, ale v konfrontaci s realitou po první půlce soutěže musím říct, že individuální výkony hráčů do představy bojovat o play-off nezapadají. Kvalita hráčů a tím pádem i výkony odpovídají tomu, co si může ústecký volejbal dovolit. Asi patříme tam, kde se momentálně pohybujeme. Určitě jsme to neplánovali, nechtěli jsme být v boji o baráž, ale realita je taková, že budeme zachraňovat soutěž. Budeme pokračovat v tlaku na hráče, abychom z každého zápasu sbírali nějaké bodíky a postupně jsme se vzdalovali poslednímu místu. Sice nemáme kvalitu jako konkurence, ale jsou týmy, které můžeme porážet.
Letos jste už tedy definitivně rezignovali na boj o play-off?
Nenazval bych to rezignací. Chtěli jsme zkusit něco víc, bojovat s tímto kádrem a o lepší umístění. Je to už třetí rok, co se zachraňujeme, a ústečtí fanoušci už by rádi viděli nějaký posun, ale ten je bohužel odvislý od ekonomické situace a možnosti angažovat lepší hráče. Nemáme výhodu, kterou má například basketbal.
Co tím myslíte?
Nemáme šanci sem přivést zahraniční hráče za pár dolarů, kteří sem bez transferu a velkých částek za přestupy mohou přijet, zkusit se ukázat, odehrát zápas a po něm třeba zase hned odjet domů. Volejbal nemá tuhle variantu, my musíme draze zaplatit každého hráče, byť odehraje třeba jen jedno utkání. Nemůžeme točit zahraniční hráče, jak se nám zamane. Musí to být kluk, kterého máme prověřeného, protože i agenti jejich výkonnost většinou přibarvují. A než sem hráč přijede a pinkne do balonu, stojí to statisíce. Basket je v tomto daleko pružnější a má obrovský náskok, který budeme těžko dohánět.
Má to být chápáno jako vzkaz či výzva pro svazové funkcionáře?
To úplně ne, ale určitě svaz tuhle výtku ode mě neuslyší poprvé. Tuhle situaci se prostě někdo musí pokusit změnit. Když se to povede, bude to pro český volejbal jedině plus. Tuhle cestu zvolili Italové v sedmdesátých osmdesátých letech a těží z toho dodnes. Když vidím basket, kde hraje čtyři pět zahraničních hráčů v jednom týmu, tak je mi z toho smutno. Byla by to cesta, jak pozvednout český volejbal, byť třeba jen na pár let, zaplnit tak momentální nedostatek hráčů na trhu.
Vy už nevěříte, že se vám ještě pro letošní sezonu povede pro Ústí získat nějakou posilu?
Nevzdávám se varianty, že bych tým doplnil. Pokud bychom hráli o sestup, tak bychom potřebovali do té nadstavby třeba i posily. Není to o tom, že bychom nechtěli a neměli na ně peníze. Město nám trošku navýšilo podporu, nějaké zdroje by eventuálně byly. Ale musí to být smysluplně vynaložené, nemůže to být jen, jak se říká plácnutí do vody, jen, že se něco udělá. To bych určitě nechtěl.
