"To je pro tátu. Kdysi mě posadil na kolo."
Neúnavný dříč - tím byl Miloš Hrazdíra. Kapitán ze Závodu míru, druhý na Tour de l'Avenir, muž velkého sportovního srdce a věčných návratů, kterého nezastavila ani zlomenina spánkové kosti. Ještě v roce 1982 získal tři tituly mistra republiky.
Bylo mu sedmatřicet! Ve čtyřiačtyřiceti zemřel na infarkt. Ve spánku, uprostřed noci. Jeho syn byl tehdy se žáky Favoritu Brno na horském soustředění.
"Večer jsme se dívali na televizní zprávy. A najednou tam hlásí, že taťka je mrtvej." Zabila ho cyklistika? Možná. Nedokázal si ji totiž odříct. I když napadl sníh, jezdil doma v obýváku na válcích. "Radši přecházel nemoci, jen aby mohl trénovat. Doplatil na to."
Michal se vyučil stavebním truhlářem, aniž jím chtěl doopravdy být. Přece mě bude živit kolo, ujišťoval sám sebe. "Školu jsem neměl rád. Snad proto, že mi chyběla tátova pevná ruka."
Oženil se, dva roky závodil pod šéfem Ženíškem za profesionální tým eD'system-ZVVZ. Na mistrovství světa však startoval s vidinou brzké nezaměstnanosti. "Co já vím, pan Ženíšek už o mě nejevil zájem."
S výjimkou domácího titulu v časovce byla letošní bilance pětadvacetiletého cyklisty dlouho mizerná. Pak v Hamiltonu šokoval svět. Usedl nad výsledkovou listinu a zálibně se do ní zahleděl. "Šel jsem po jménech a hledal, koho všeho jsem v časovce porazil."
Třeba Gončara, mistra světa 2000. Dalšího medailistu Bodrogiho. Petrova, světového šampiona do 23 let. Nebo hrdiny z Gira Backstedta a Peňu. "Nikdy předtím jsem tolik hvězd nepotkal. Snad tři čtyři. Jenže tady jich byla plejáda. Já, a devátý? Tomu bych před závodem nevěřil ani ve snu."
Vybojoval také postup na olympijské hry. Přesto stále nemá novou smlouvu. "Něco jsem rozjednal. Možná zamířím do ciziny. Ale tým první divize to nebude," naznačuje.
Co udělá, pokud jednání selžou? "Vždycky se nějak protluču, i kdybych se měl sponzorovat sám," říká a pořád se usmívá. "Já už jsem taková optimistická povaha." Výsledkovou listinu z Kanady si pečlivě schoval. "Je zatím mou nejcennější trofejí."
