Obě své výšky překonala s rezervou, přesto zlatá z Helsinek 2012 brzdila: „Nejedu obhajovat, jedu podat co nejlepší výkon. Skočila jsem jen 445 centimetrů jako třináct dalších holek. Musím zůstat dole.“
V jejím hlase rezonovala poraženecká nálada. Vždyť slova spokojenosti přebily výtky: povrch v sektoru je prý příliš tvrdý, nohy od hřebíků na tretrách má otlačené, navrch to zlobivé slunce, co při rozběhu oslepovalo. „Neměla jsem odhad na laťku, skákala jsem naslepo,“ říkala. „Ale možná to bylo i lepší.“
Z letošního halového mistrovství světa v Sopotech si 28letá atletka přivezla stříbro, medailový elán však, zdá se, zapomněla pod střechou. Venku ne a ne se prosadit. Jeden závod odskáče jako ta „stará“ Svobodová, pětinásobná republiková šampionka, zlatá z Helsinek i univerziády 2009, v dalším pak nedá ani základní výšku.
Až to vypadá, že tyčka je disciplínou psychiky spíš než techniky a gymnastického umu.
Česká závodnice si dosud v hlavě nese zbytky strachu, který ji ničil na začátku sezony. „Když jdu skákat nebo mám i jen běhání s tyčí, nespím,“ přiznala. „Na tréninku mám rozklepané ruce, nohy. Ale nevím z čeho. V přípravě jsem se dvakrát pustila tyče, blbě spadla a možná z toho pramení ta nejistota. Ale tím si projde každý. Lék? Dát hlavu dohromady.“
Svobodová si přitom letos zaběhla osobáky na všech tréninkových tratích, stejně tak v posilovně zdvihala těžší činky a fyzicky šla do sezony v top formě.
Jenže tyčka jako by byla závažím. „Nejde mi to s ní,“ povídala. „Psychika dělá strašně moc. Člověk může mít natrénováno, jak chce, ale když to nemá v hlavě nastavené, tak to nejde. Tak je to ve sportu i v životě.“
Jedenáctá žena světových tabulek tak před čtvrtečním finále řeší, jak na bitvu o medaile hlavu naladit. „Když mi to někdo řekne, budu vděčná. Fakt nevím,“ krčila rameny. V paměti si totiž nese nepovedené poslední tréninky, v nichž podbíhala laťku a přišla i o poslední zbytky jistoty.
„Ale teď mám na sobě reprezentační dres,“ ukázala na rudý úbor s nápisem Czech Republic. „Bude to o něčem jiném!“
