Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Tvrdohlavost trenéra a jeho fotbalové srdce

9 2000
-
IVAN HAŠEK se narodil 6. září 1963 v Městci Králové. S fotbalem začal v Nymburce, od dorostu hrál ve Spartě. V první lize debutoval v roce 1981. Na prvoligové scéně začínal jako osobní strážce hvězd té doby, proslulé byly především jeho nekončící souboje s útočníkem Ladislavem Vízkem z Dukly. Později se vypracoval v konstruktivního hráče a šikovného střelce. Za Spartu odehrál 240 ligových zápasů, vstřelil 63 gólů, získal sedm mistrovských titulů jako hráč a osmý letos v roli trenéra. Vždy k němu sedělo přirovnání malý, mrštný a dotěrný bojovník. Pohyblivostí se uplatnil jako obránce, záložník i útočník. Stal se Fotbalistou roku v letech 1987 a 1988. Reprezentoval šestapadesátkrát a na mistrovství světa 1990 v Itálii dovedl tým Československa jako kapitán až do čtvrtfinále. Po šampionátu hrál tři a půl roku za francouzský Štrasburk, poté tři roky v japonské profesionální lize v týmech Sanfrecce Hirošima a Ičihara. Při cestování se především naučil jazyky, domluví se francouzsky, německy, částečně anglicky a japonsky. V lednu 1997 se vrátil do Sparty jako hráč a sportovní manažer. S hráčskou kariérou skončil v říjnu 1997, pak krátce pracoval jako generální ředitel na fotbalovém svazu. Poslední měsíce se plně vrhl na trenéřinu. Dělá asistenta Jozefu Chovancovi u národního týmu a od loňského léta vede Spartu.

O PENĚZÍCH A PALIČATOSTI

Vzal jste Spartu loni v létě s vědomím, že buď získáte titul, nebo vás propustí?

Nikdo mi to neřekl. Dokonce před měsícem, když jsme ještě ztráceli čtyři body na Slavii, mi vedení klubu nabídlo prodloužení smlouvy. Chtěli na dva roky, ale já nechci delší než na rok. Nic není podepsaného, ale jsme domluveni.

To jste opravdu necítil tlak, nepočítal jste s vyhazovem?

Sám pro sebe jsem si říkal, že pokud neuděláme titul, tak odejdu. Získat titul se Spartou je pro trenéra povinnost. Má nejlepší podmínky pro svou práci, nejlepší hráče, nejlepší stadion a další nej. On musí všechno skloubit, aby se vyhrávalo.

Odejít dobrovolně ze Sparty může jen člověk, kterému nezáleží na penězích. Jiní trenéři ve vaší roli by se drželi jako klíště.

Vydělal jsem si v cizině jako hráč, ve Spartě nejsem kvůli penězům. Možná mám nižší základní plat než někteří jiní zaměstnanci v klubu. Ale jsem velmi dobře placený za vítězství. Já bych asi opravdu nezůstal ve Spartě, kdybychom nevyhráli ligu. Nelžu. Ani bych nešel trénovat jinam, i když jsem nabídky měl. Pomohl bych Pepíku Chovancovi s nároďákem při mistrovství Evropy, dělám mu přece asistenta. A potom bych třeba jezdil po velkých evropských klubech a sledoval jejich přípravu.

Co vás tedy ve Spartě motivuje, když ne peníze?

Vítězství. Jsem postižený fotbalem. Ve Spartě jsem vyrostl a chci s ní jen vyhrávat. Na fotbalu jsem opravdu finančně nezávislý, proto jsem možná klidnější než jiní trenéři. Můžu se rozhodovat podle svého, nemusím se řídit něčími příkazy, můžu všechno dělat podle sebe.

Na vás jako trenéra opravdu nikdo nevyvíjel nátlak?

Všichni vědí o mé nezávislosti, tak to ani nezkoušejí. Vědí, že si stejně udělám věci podle svého.

Takže je nespíš pravda, když se o vás říká, že jste paličák.

Jsem tvrdohlavý, ale nechám si i poradit. Vyslechnu každý názor a ve finále se rozhodnu stejně podle svého. Nechci se vyhýbat zodpovědnosti. U nás je alibismus takovým národním sportem, což mi vadí u fotbalu i třeba v politice.

O MLČENÍ

Jenže i vy se vyjadřujete alibisticky. Proč mluvíte třeba s novináři tak vyhýbavě a strojeně?

Ale já se nevyhýbám žádnému rozhovoru, odpovím na každou otázku. Mám zkušenosti, že někdo moje slova někdy překroutí. Proto raději neodpovídám vždycky konkrétně. Mluviti stříbro, mlčeti zlato. To je věc, kterou jsem za rok ve Spartě pochopil.

Jako hráč jste býval povídavý, pak jste se najednou změnil. Prý jste si nechal poradit od Chovance.

Pepa je můj kamarád, ale každý jdeme svou cestou.

Kdy se objevilo něco překrouceného?

Třeba po úvodní tiskovce před ligou. Slíbil jsem, že budeme jezdit na doraz, bojovat. Bylo mi jasné, že někdy to bude drhnout. Přišlo hodně jiných hráčů, já byl nový. Jenže pak se ve většině novin objevilo, že jsem slíbil atraktivní fotbal.

Není snad pro lidi lepší, kdybyste jim slíbil atraktivní fotbal, a zkusil je tím nalákat na stadion?

Ale to bych si vymýšlel. Atraktivní fotbal se nedá hrát pořád a už vůbec ne ho slibovat. Neznám třeba mužstvo, které by dokázalo hrát atraktivní fotbal s Herthou Berlín.

O KRITICE A SIEGLOVI

Co si myslíte o veřejné kritice hráčů ze strany trenéra?

Kritiku i pochvalu si nechávám do kabiny. Navenek se to nedá dělat, protože fotbal je kolektivní hra a každý jednotlivec v ní má své úkoly. Někdo dává góly a je slavný, jiný je na černou práci, ale přitom stejně potřebnou.

A co když hráč kritizuje trenéra? Co třeba soudíte o nedávném výroku Lokvence, že kdyby hrál se Sieglem celý ročník, vedla by Sparta už dávno o šest sedm bodů?

Já mám Lokvence moc rád, ale asi se spletl v počtech. Hráli spolu prvních sedm kol a na Slavii jsme v tu dobu ztráceli. Oni se mají se Sieglem rádi, jeden podrží druhého. Proto přišlo tohle prohlášení. Ale Siegl prostě nebyl ve formě, dostal se do ní až teď, proto hraje.

Siegl byl považován za nedotknutelného hráče. Potřeboval jste na podzim hodně odvahy k tomu, abyste ho vyřadil ze sestavy?

Rozhoduje výkonnost. Na lavičku bych posadil kohokoliv. Když se Siegl ohlédne zpátky, tak ví, že neměl formu. Je to hráč, který má obrovský vliv na atmosféru v kabině, hráči za ním jdou. V zimě jsme spolu mluvili a já mu řekl: na základní sestavu to zatím nevypadá. Buďto zůstaneš a pomůžeš mi v kabině, nebo radši jdi. Rozhodl se zůstat. Obrovsky se snažil, žádné problémy jsem s ním neměl. Potvrdilo se u něj, že bývá přáno tomu, kdo tomu pomůže. Dřel a znovu se dostal nahoru.

Jak se musí pracovat s kádrem pětadvaceti vyrovnaných hráčů?

To je strašně citlivé a těžké. Na začátku sezony jsem si sedl s hráči a zeptal se jich, kdo má zájem odejít, kdo nevydrží, ať za mnou přijde a já mu zkusím pomoct. Přišli Čaloun, Stracený a Papoušek. Všem jsme postupně dali šanci hrát jinde. Teď se možná objeví další. Jsou to ošidné situace. Třeba se mi stalo, že jsem Hapala, takového zkušeného a velkého fotbalistu, poslal až na tribunu, protože se nevešel ani na lavičku. To je pro hráče u nás neznámá věc, ale všude ve světě ve velkých klubech je to normální.

O TITULU

V čem je největší rozdíl mezi Spartou a Slavií, když teď vedete o sedm bodů?

Chceme víc vyhrávat. Naši hráči mají větší vůli. Vrátily se nám zkušenosti z Ligy mistrů. Kdyby nás nepotkala podzimní zranění, určitě bychom byli první už po polovině soutěže. A to je Sparta posledních dvacet let stále kritizovaná. Za herní styl a za všechno ostatní.

Zlobí vás to?

Jen ať je kritika, pro hráče je nejlepší motivací, makají na doraz. Kdyby je někdo ze všech stran chválil, bylo by to nebezpečné. Kritikou je Sparta odolnější vůči vnějším vlivům než Slavia. Ať jde do Sparty trenér nebo hráč, musí počítat s velkým tlakem a kritikou.

Ale existuje i všeobecné povědomí, že Spartě je v zákulisí víc pomáháno než Slavii.

Za všechno mluví derby. Jsem rád, že ho viděla celá republika. Slavia se nemůže na nic vymlouvat, byli jsme lepší.

Kdy vám bylo během ročníku nejhůř?

Na podzim na Slavii.

Protože jste prohráli?

Ale ne. Že si Labant tak ošklivě zlomil nohu. Tyhle situace mě opravdu vezmou.

O TRÉNOVÁNÍ

Nebylo to brzy, když jste v říjnu 1997 skončil jako hráč?

Bylo to v pravý čas. Zdravotně jsem se necítil nejlíp, jeden den jsem hrál a pak se dva tři dny dával dohromady.

Poslední zápas jste hrál proti Mladé Boleslavi, kdy Sparta senzačně vypadla z domácího poháru. Jaký vliv na to měla tahle porážka?

Skoro žádnou souvislost. O skončení jsem už přemýšlel delší dobu, Boleslav mi jen drobně pomohla. Najednou jsem viděl, že jsem o krok pomalejší než někteří hráči Boleslavi. To byla poslední kapka.

Dělal jste chvilku manažera Sparty, pak generálního ředitele na svazu. A teď najednou trenéřina. Spletl jste se předtím v profesi?

Ne, já chtěl dělat vždycky trenéra, ale nejdřív jsem musel vystudovat trenérský kurs. Ze svazu jsem dostal nabídku na ředitele, ale všichni věděli, že je to jen na nějaký čas. Chtěl jsem získat nějaké zkušenosti. Ale na všech možných kongresech jsem si připadal divně. Byl jsem o hodně mladší než ostatní, nezapadl jsem mezi ně.

A tak jste začal dělat trenéra. Od koho jste se naučil nejvíc?

Nejvíc mi toho dal Zachar. Při něm člověk přesně věděl, jak se to dělat nemá. On pro fotbal dýchal, dělal ho srdcem, ale bohužel úplně špatně. Hodně jsem jako hráč pochopil od tří trenérů: Ježka, Jarabinského a Chovance. Hodně zajímavé je poslouchat pana Pospíchala. To je zajímavý člověk, chvílemi mluví trochu v hádankách, ale když nad tím člověk zauvažuje, tak to perfektně sedí. Nebo Pepa Chovanec, protože na spoustu hráčů máme úplně jiné názory. Vypráví mi, koho by postavil na jaké místo, a já mu oponuju, že tenhle hráč musí být úplně někde jinde. Takhle diskutujeme každou chvíli. Oba dva nechceme prohrát a občas máme na některé hráče jiný názor.

Asi to bude v povaze. Vy rád riskujete, sázíte na ofenzivní fotbal, zatímco Chovanec má pověst opatrnějšího trenéra.

Je fakt, že já riskuju hodně a ve všem, svoje metody má i Pepa. Je třeba ještě tvrdohlavější než já.

S kým se radíte před zápasem?

Nejvíc s asistentem Víťou Lavičkou. Ale při zápase dám někdy na názor ostatních z lavičky.

Ale závěr si stejně uděláte sám. Upustíte někdy od své paličatosti?

Ale ano. Třeba, když jsme hráli Ligu mistrů v Tilburgu. Chtěl jsem stáhnout z hřiště Lokvence a poslat místo něj Siegla. Radili mi, ať to prostřídám jinak a nechám na hřišti Lokvence se Sieglem pohromadě. Bylo to na tři fáze. Nejdřív se moc netvářil asistent Lavička. Pak se nešťastně ušklíbl vedoucí mužstva Láďa Kára, když nesl lísteček se jménem hráče na vystřídání. A nakonec přišel sám Siegl. Dal jsem si říct a ono to vyšlo.

Také se o vás ví, že už jste zápas prokoučoval. Když jste na podzim prohráli čtyři dva v Teplicích.

Ano, tehdy jsem chtěl postavit do obrany Jirku Novotného a nakonec jsem od toho cuknul. Byla to chyba. Ale stejně bychom ten zápas asi nevyhráli, protože Teplice s Míšou Bílkem hrály životní zápas.

O SOUKROMÍ

Na fotbale nejste finančně závislý. Z čeho tedy žijete kromě úspor?

Vydělal jsem si ve Francii a Japonsku. Peníze teď investuju. Založil jsem investiční společnost s ručením omezeným, ve které jsem většinovým vlastníkem. Obchoduje s nemovitostmi, vlastní v Praze několik domů a vydělává především jejich pronájmy.

Takže fotbal můžete brát opravdu jako zábavu. Ale co manželka Kateřina, baví ji fotbal?

Lituju ji. Chodí skoro na každý náš zápas a prožívá je víc než já. Chodí domů úplně zničená a já ji uklidňuju. Pořád jí říkám, ber fotbal s humorem. Pro mě je fotbal jednodušší než pro ni.

Asi se to bude stupňovat, když oba synové hrají také fotbal.

To už proboha snad ne.

Proč synové, šestnáctiletý Pavel a dvanáctiletý Ivan, nehrají fotbal za Spartu, ale za Bohemians?

Začínali v Tempu, protože z Modřan, kde jsme bydleli, to bylo nejblíž. Později na Spartě říkali, ať je přivedu. Ale cítil jsem, že je nechtějí proto, že by po nich toužili, ale že jsou to moji kluci.

Chtěl byste je trénovat?

Nikdy. Doma při fotbálku se do krve hádáme, řveme na sebe, jsme schopní se pokopat. Nikdo z nás neumí prohrávat. To je asi rodinná tradice, jsme fotbaloví rváči.
Autor:






Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze