V krátkém programu v Šanghaji vykroužila i trojitý axel, coby teprve čtvrtá žena v historii mistrovství světa. „Když jsem po něm dopadla, měla jsem husí kůži,“ povídala. Získala poté za krátký program 77,62 bodu. S takovou známkou by byla i desátá mezi muži!
Zařazení axelu do jízdy si údajně na trenérovi vyvzdorovala. „Muži už skáčí i tři čtverné skoky v jediné jízdě. Krasobruslení se vyvíjí. Ani ženy by neměly zůstávat pozadu,“ prohlásila.
Ve volné jízdě už trojitý axel ani nepotřebovala a nezařazovala. „Mým úkolem bylo jen zajet čistě,“ říkala. A i když by se chybičky našly, přesto dominovala.
Ve městě Glazov, u Transsibiřské magistrály v ruské Udmurtii, to kdysi vše začalo. Dcera učitelky matematiky a fotbalového kouče tu bruslila od pěti let. V osmi uměla dvojité skoky, v devíti vyhrála závody v Bělgorodu. Po nich za ní přišla její trenérka Světlana Veretěnikovová: „Chce tě vidět Mišin.“
Malá Líza neznala jména slavných koučů. „Kdo je Mišin? Co mi chce?“ divila se. Trenérovi Jevgenije Pljuščenka však ukázala, co na ledu dovede. „Ozvu se,“ řekl pak stroze. Dalšího dne telefonoval trenérce: „Přijeďte s ní za mnou do Petrohradu.“
Rodiče se nechtěli stěhovat. Dohodli se tedy, že zůstanou nadále v Glazově, odkud Líza s trenérkou jednou měsíčně vyrazí za Alexejem Mišinem do 1 700 kilometrů vzdáleného Petrohradu. „Cesta nám trvala vlakem vždy 27 hodin tam a po týdnu zase 27 hodin nazpět,“ vzpomíná.
Zprvu Petrohrad nenáviděla. „Neměla jsem tam rodiče nebo aspoň babičku jako jiné děti z klubu, ale jen trenérku. Připadala jsem si opuštěná a plakala jsem. A já nesnáším pláč. Ani doma nepláču.“
S Veretěnikovovou je ubytovali v titěrném internátním pokojíku. Na toalety i do sprchy musely chodit na jiné patro. Na ledu působila Líza tiše, až stydlivě. „Ale měla silnou vůli. Splnila jakýkoliv úkol,“ ocenil Myšin. Na tréninku bruslila do sebevyčerpání.
Ve dvanácti byla druhá na ruském mistrovství žen! Ve třinácti zvládla při tréninku trojitého axela. Ve čtrnácti vyhrála v Kanadě hned svoji první Grand Prix. „To je pro tátu,“ prohlásila. Otec jí v roce 2011 zemřel.
S matkou a sestrou se poté přestěhovaly do Petrohradu.
„Je největší ruskou nadějí na zlato z her v Soči,“ tvrdil Mišin, jenže olympijská zima pro ni skončila fiaskem. Na ruském mistrovství až desátá, pak přetržené vazy v kotníku, sádra, trápení. Slávu místo ní pobraly krajanky Lipnická a Sotnikovová.
Ovšem návrat Tuktamyševové je velkolepý. V této sezoně ovládla osm z desíti závodů, na nichž startovala, má titul z finále Grand Prix, evropské zlato a nyní v Šanghaji i to světové.
Její bolero v krátkém programu bylo o tolik jiné než loni v podání Italky Isoldy Kostnerové, méně romantické, více energické. „A to ji ještě rozhodčí obrali o body,“ zlobil se Mišin. „Předvedla v Šanghaji nejkvalitnější ženský krátký program všech dob.“
Ve volné jízdě se potom za zvuků hudby italského dua La Bionda proměnila v písečnou bouři, která smetla všechny soupeřky.
Osmnáctiletá dívka se stala další hrdinkou města Glazova. Tak jako Taťána Baramzinová, proslulá snajperka Velké vlastenecké války.
