Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Trenér mistrů světa nevěřil, že je prokletý

15 2000
P e t r o h r a d (Od našeho zvláštního zpravodaje) -
Nastoupit k týmu mistrů světa a olympijských vítězů, navíc na poslední chvíli v únoru, za běhu, a ještě ke všemu po národním hrdinovi Ivanu Hlinkovi, to vyžadovalo odvahu a možná i trochu drzosti. Třiapadesátiletý trenér Josef Augusta tu kuráž měl. Věřil totiž sobě, ale hlavně hráčské generaci Dopity, Reichla, Kučery. A nespletl se. Projděte si spolu s ním celé mistrovství světa, které poprvé prožil jako hlavní trenér.

Měl jsem strach, aby neodmítli hráči z ligy

Všechno začalo humbukem kolem toho, že odmítlo přijet hodně hráčů z NHL. Trochu mi vadilo, že jsem musel pořád odpovídat na jednu a tutéž věc. Ale naopak jsem měl dobrý pocit, že jsem ty kluky ze zámoří osobně slyšel, když se omlouvali. Byl jsem tam, viděl jsem je a mluvil s nimi. Oni řekli ne, každý měl svůj důvod, každý jiný a já jim ho nemůžu vzít. Nezlobil jsem se na ně, že odmítli, a ani teď se nezlobím. Koneckonců, i tak jsme měli čtyři lidi z NHL a víc než pět bychom jich stejně nechtěli. Abych se přiznal, daleko větší strach jsem měl z toho, aby neodmítli Kučera, Výborný, Dopita nebo Reichel. Toho jsem se opravdu bál, protože na nich a kolem nich jsem chtěl budovat mužstvo. Ale jakmile přijeli, věřil jsem, že mistrovství dobře dopadne. Stavěl jsem vlastně na hokejistech, které dobře znám. S Dopitou jsme vyhráli titul v Olomouci, Kučeru jsem měl dva roky na vojně v Jihlavě, s tátou Davida Výborného jsem hrával v Jihlavě, David tam byl až do páté třídy. Reichla jsem znal z juniorů. Také tady mám tři právníky z Olomouce: Broše, Benýška a Tomajka. Ti dělali zkoušky, pak šli na trénink. Benýšek chtěl skončit s hokejem, ale vzali jsme ho do prvního mužstva a vydržel, teď je mistr světa. Samozřejmě i potom se vyskytly problémy, to se dalo čekat. Zranění Ujčíka a Vykoukala mě trochu zaskočilo. Vykoukala už jsem měl v duchu zařazeného mezi šest stabilních obránců, Ujčíka jsem viděl na pravém křídle vedle Reichla nebo Patery. Oni to místo v týmu měli. Možná vám to přijde zvláštní, ale jejich vyřazení pro mě bylo daleko horší než ty omluvy z NHL. Příprava na mistrovství byla náročná a taková zvláštní. Pořád jsme hráli, ale mužstvo se doplnilo až na poslední chvíli. Poslední dva zápasy před Petrohradem jsme odehráli doma proti Rusku, jenže tam jsem se toho moc nedozvěděl, zkrátka to byly takové nic neříkající mače. Kluci ze Sparty a ze Vsetína přišli přímo z ligy, do toho se přidal ten humbuk kolem NHL... Takže jsem musel čekat až do Ruska, abych poznal, jak na tom vlastně budeme.

Útočit se dá jenom z dobré obrany

Přijeli jsme do Petrohradu, trochu jsme potrénovali a šampionát začal. Porazili jsme Norsko. Sice to nebyla žádná kanonáda, ale zase jsme nedostali gól, celkem se mi výkon týmu zamlouval. Připadalo mi, že máme určitý styl, že se hráči dají řídit. Přiznám se, že jsem se za ta léta jako trenér hodně změnil. Jak já byl impulzivní! Strašně jsem se nechal unášet hrou, občas jsem hráčům nadával, vyčítal jim chyby. Samozřejmě mě ovlivnilo to, že jsem z Jihlavy, kde byly určité věci zaběhnuté. Jenže pak jsem postupně přišel na to, že to nemá cenu. Zjistil jsem, že to stejně hráčům nepomůže, že potřebují spíš vycítit důvěru trenéra. Naučil jsem se radši napočítat do pěti než hned vybuchnout. A v reprezentaci, tam se skoro nerozčiluju. Už jsem vlastně kliďas. To je totiž o hodně jiné než v klubu, kde máte různé hráče, staré, mladé, jinak zkušené, různě schopné. V nároďáku jsem si vybral ty, kterým věřím. Nejen ve hře, ale i podle povahových rysů, podle toho, jak reagují na porážku, na výhru, jak se chovají v mužstvu. Vyhráli jsme základní skupinu, sice nám úplně nevyšlo Japonsko, ale hned jsme se z toho dostali. První porážku jsme zažili v další skupině s Finskem. Prohráli jsme vlastní naivitou, vedli jsme 4:3 a chtěli pořád hrát dopředu, dopředu. To nejde. Moje hlavní trenérská zásada zní: Jedině z dobré obrany se dá útočit. Tomu jsem vždycky věřil. Tím je řečeno vše. Nějaká bezstarostná rozevlátá hra, to se dneska nehraje, tomu je odzvoněno. Proti Finsku nás bezhlavý útok připravil o výhru. Ale to byla výjimka. Potom jsme poprvé hráli proti Slovensku. Oni si na nás hrozně věřili. My jsme navíc měli v hlavě tu porážku od Finska, nálada nebyla dobrá. Ale dali jsme jim 6:2 a to byl pozitivní okamžik, to nás nakoplo dopředu.

Každý zažije krizi, u nás to bylo Lotyšsko

Obvykle se stává, že přijde slabá chvilka. Vloni se nám to stalo s Ruskem, dostali jsme 1:6 a byli na pokraji vyřazení. Ale Slováci nás zachránili a pak jsme to celé vyhráli. Žádné mužstvo se něčemu podobnému nevyhne. Třeba Slováci ve skupině prohráli dvakrát za sebou. A teď nás čekalo Lotyšsko, nikdy jsme proti němu nehráli, kdekdo tvrdil, jak je lehce porazíme, ale nikdo už nebere, jaké sehrálo ve skupině dobré zápasy a že mají mužstvo složené z hráčů z celé Evropy a Ameriky. Navíc jsme předtím měli dva dny volna, což žádnému týmu neprospěje a nám obzvlášť ne. A ještě jsme prohrávali 0:1 a v brance stál Irbe. Ale udělal chybu, mužstvo se chytilo a pak už jsme je k ničemu nepustili. Když už jsme u těch brankářů, já jsem od začátku věřil, že nám zachytá Roman Čechmánek. Prostě jsem to nějak cítil v kostech. On už jednou musel na mistrovství udělat výsledek. K tomu ještě připočtěte, že dřív měl vždycky skvělé play off, udělal mistra v lize, kdežto teď to bylo naopak. Play off neměl až tak super, ale mistrovství mu vyšlo. To je takový zákon, vzpomeňte na posledním šampionátu na Hniličku. Play off ve Spartě neměl nic moc a pak nám vychytal titul.

Bure moc neviděl obrannou třetinu

My jsme se dostali do semifinále, ale Rusové mezitím dávno skončili. A já je přitom jasně tipoval na titul. Nevím přesně, co se v jejich týmu stalo, ale zdálo se mi, že hráli velice bezstarostný hokej, individualistický styl, každý si dělal, co chtěl. Mysleli si, že Bure ujede a dá tři góly. Ale dneska už to není tak jednoduché ujet třeba Švýcarům. Měli mužstvo sestavené ze samých hvězd, ale někdo musí také bránit. Pavel Bure má na Floridě na starosti dávat góly, ten asi obrannou třetinu moc nevidí, leda když rozjíždí útok. Všichni říkají o Jágrovi, jak nebrání, ale já ho viděl v Buffalu, a když stál poslední vzadu, tak tam prostě BYL. A tyhle ruské hvězdy tam NEBYLY, když to hořelo. Když dva vepředu propadli, tak vykukovali zpoza soupeřovy branky, jak to tam beci ubrání. Ztratili puk a nejevili zájem o hru. Nemůže nikdo na světě přijít a myslet si, že bude jenom útočit. Ani Rusové. Něco jim tam prostě nefungovalo. Trochu se to podobalo naší anabázi při Světovém poháru v roce 1996. Ono se řekne profesionál, ale tihle hráči mají v Americe vymezena pravidla, která nemohou překročit. Ale doma je to něco jiného. Možná hrála roli i nějaká slovanská mentalita - všichni jim klepali na ramena, vy to uděláte, vy určitě vyhrajete. A pak je to složité. Z toho průměru se dostat nahoru, to je pořádná práce. Opačnou cestou, seshora dolů, to jde hned.

Kanadě to proti nám moc nejde

Na nás čekala v semifinále Kanada. V poslední době se jim proti nám moc nedaří, že? Už čtyři roky přes nás na velké akci nepřešli. Však jste viděli, jak byl jejich trenér Tom Renney na tiskovce naštvaný. Doba je zkrátka jiná než v mojí éře, kdy na nás pouštěli hrůzu, plivali a nadávali. Teď už to na nás neplatí. Kluci jim klidně anglicky vynadají taky a vůbec se jich nebojí. Ale jednoduché to nebylo, to rozhodně ne. Pustili nás do šancí, ale my čtyři jasné zahodili. To jsem se trochu bál, jak to dopadne. Oni do nás bušili, hlavně ve druhé třetině, ale hokejově nás nepřehráli. Proto jsem věřil, že vyhrajeme. Nakonec rozhodl Robert Reichel. Tomu se celé mistrovství nedařilo střelecky, ale jinak odvedl vynikající práci pro mužstvo. Jeho výkon nebyl nikdy slabý, pořád si držel určitou laťku, vyhrával buly, byl cítit ve středním pásmu a při forčekinku. My jsme mu říkali, že dá nějaký rozhodující gól. A taky že jo.

Na tři útoky? Proč ne?

Až do zápasu s Finskem jsme pořád hráli na čtyři útoky, jak je na mistrovstvích zvykem. Až proti Slovensku ve skupině soupeř stáhl hru na tři řady a my museli taky, hlavně proto, že jsme chtěli pokrýt jejich první útok. Pak se to opakovalo až do finále. Z Petrohradu jsem si odnesl jeden poznatek: u nás je pořád zaběhnuté brát na mistrovství sedm obránců a třináct útočníků, ale to už je trochu pasé. Protože se točí čtyři útoky, ale za nimi jen tři obrany, pokaždé se potkají jiní hráči. A než si na sebe zvyknou, je hra taková celá rozháraná, rozházená. No, tedy, kdyby hrálo vzadu šest Kučerů, nic by se nedělo. Ale máme tady Štěpánka, Martínka, ti jsou na mistrovství poprvé. Takže jsme hru učesali na tři pětky a hned se to zklidnilo. A ještě tady máte reklamní pauzy, čtyřikrát po minutě v každé třetině. To je vlastně stejné, jako kdyby naskočila do hry čtvrtá řada. Čili na kondici se to tolik nepodepíše. Myslím, že by příště bylo daleko lepší vzít s sebou osm obránců a dvanáct útočníků, čtyři kompletní pětky. Potom buď nehraje jedna, nebo druhá, trenérovi se potom mnohem líp kombinuje. Někteří novináři se divili, že jsem stáhl ze hry mladé hráče Špaňhela, Havláta, Čajánka nebo Broše. Ale tak to chodí. Pro ně je vysvědčení už to, že se na mistrovství dostali. A svůj díl si tady odvedli. Jenže, nedá se nic dělat, mojí povinností je vést mužstvo k vítězství, a ne hledět na to, aby si všichni zahráli.

Nemusí to přijít nikdy

Myslím, že jsme měli těžší cestu do finále než Slováci. Jejich soupeř v semifinále, Finsko, je asi podcenil. Finové si žili sladký sen po vyřazení Švédska a asi se úplně nevybičovali. To se nám nemohlo stát, nikdy bychom Slováky nepodcenili, a hlavně, věřili jsme si na ně. Oni pořád říkali, jednou to musí přijít, jednou ty Čechy porazíme. Ale nic přijít nemusí! Musí se akorát umřít. Ale i když jsme je porazili, musím uznat, že dali dohromady ohromně silný tým, vyměnili celou generaci hráčů a povedlo se jim to. Oni se také přiučili od nás, hodně jich hraje v české lize, dostali tam porci sebevědomí.

Prokletí jsem nevěřil

Jsem samozřejmě šťastný, že jsme vyhráli zlato, už proto, že jsem jako hráč nikdy titul na mistrovství nezískal. Pořád se mi to vyhýbalo, třikrát jsem byl druhý a jednou třetí, v roce 1969, kdy nám stačilo remizovat se Švédy a měli jsme zlato. Prohráli jsme. Už tehdy se psalo, jaký jsem smolař a jak jsem prokletý, dvakrát jsem na mistrovství chyběl a pokaždé to skončilo titulem, v roce 1976 v Katovicích a roku 1977 ve Vídni, tam mě to hodně mrzelo, byl jsem ve formě a na poslední chvíli se zranil. Ale nikdy jsem se tím moc nezaobíral. Je to za mnou a nerad se vracím nazpátek. Po pravdě řečeno, věřil jsem, že se ještě někdy dočkám. A přišlo to už vloni, kdy jsme vyhráli ještě s Ivanem Hlinkou, no a teď ještě jednou sám.

Jak dlouho nám úspěchy vydrží?

Už pět let vozíme z každé akce medaile. Přitom se už dvakrát měnili trenéři. Úspěchy totiž spočívají v hráčích, máme teď silné ročníky. Ale to jednou skončí. Dopitovi, Kučerovi, Výbornému přece nebudou roky ubývat. Jistě, jsou tady další, mladí, talentovaní. Ale utíkají nám do Kanady. Reprezentaci v poslední době hodně pomohly bohaté české kluby, Sparta, Vsetín, Třinec nebo Plzeň. Jejich zásluhou zůstali vynikající hráči doma, ony zajistily, že dostali stejné podmínky jako na Západě. Ale podle toho, co slyším v poslední době, mám strach, jak to dopadne. Pokud špičkové hráče neudržíme a mladí půjdou ven, nastanou opravdu velké problémy. Abych uvedl příklad. Před posledním mistrovstvím se nám hodně líbil mladík Míka. Držel se v mužstvu až do poslední chvíle, málem se dostal na šampionát. A kde je dneska? V Americe. Mám strach, aby to neskončilo tak, že budeme vychovávat hokejisty Slovákům.
Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze