Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Koulař Staněk dbá, aby obří tělo nestrádalo. Jsme jako medvědi, směje se

Koulař Tomáš Staněk na mítinku Zlatá tretra | foto: Adolf Horsinka, MAFRA

4 2017
Takto znějí osobní rekordy Tomáše Staňka v posilovně: 240 kilogramů na benchpress, 250 kilogramů v dřepu. „Asi bych mohl dát i víc, ale je zbytečné to hrotit. Proč se hnát do extrémů. Lepší je třeba radši dvakrát třikrát zdvihnout menší váhu,“ líčí český atletický obr. A ještě kolik znamená menší: „Třeba 220 kilo.“

Čísla sama o sobě ukazují, kdo je silákem výpravy pro světový šampionát v Londýně startující dnes. Ale pozor, tenhle lamželezo netrumfuje jen s činkami či v jídle (na to dojde řeč později), Tomáš Staněk patří mezi největší české adepty na medaili. „Cítím se čím dál lépe,“ má radost šestadvacetiletý pořízek. „A v Londýně by forma měla dojít.“

Letos už zvládl vymazat národní rekord Remigia Machury z 80. let, kouli poslal o centimetr za 22 metrů. Poráží i velké šampiony. Po halovém stříbru z mistrovství Evropy v Bělehradě je připraven i na scénu z nejnablýskanějších. A výhrou je, že se do tohoto bodu vůbec dostal.

Běhat? To se mi nelíbí

Právě pod Machurovým vedením do sebe na Spartě pumpoval tolik dřiny, že ani jeho konstituce nevydržela. Přesněji koleno.

„Tělo dostávalo zabrat, ale nic jsem mu nevracel. Ležel jsem v nemocnici a rozmýšlel, jestli s atletikou skončit,“ vybavuje si fyzicky i duševně bolavé období.

Ještě že chmurám nepodlehl!

„Rozhodla asi moje bojovnost, zarputilost. A naděje, že se z toho zkusím dostat.“ Přetržený křížový vaz byl pro něj impulzem ke změně, na Dukle našel nového kouče Petra Stehlíka a zázemí pro regeneraci.

Ale to vše by nešlo bez víry.

„Neházel jsem tehdy tolik, abych měl vidinu, že se atletikou budu živit. Řekl jsem si: Zkusím to – a když bude noha bolet, holt to na výkonnostní sport nebude,“ líčí. „Naštěstí jsem se uzdravil.“

DOKÁZAL TO. Jako první Čech vrhl Tomáš Staněk koulí za hranici 22 metrů.

DOKÁZAL TO. Jako první Čech vrhl Tomáš Staněk koulí za hranici 22 metrů.

Dopsána tak byla cesta od dětského nadšení ku profesionalismu, Staňka totiž k atletice přivedl bratr vícebojař. A i když on skončil, Tomáš pokračoval dál. „Věděl jsem, že běhat nechci, to se mi nelíbí,“ vzpomíná na začátky. „Lákala mě technika. Přijde mi to zajímavější.“

Kladivo brzy opustil, tahat jej za sebou ho nebavilo – ale dlouho si ke kouli držel také oštěp a disk. Možná mohla mít i skupina Jana Železného dalšího borce světové úrovně, ovšem Staněk má jasno: „V kouli se můj talent našel nejvíc. Rozhodně nelituju.“

Sportovní osud chtěl mít každopádně jen ve své ruce. „Kolektiv mě odrazoval,“ říká. „Štvalo by mě, že bych něco mohl pokazit já týmu, nebo naopak někdo jiný znehodnotil můj výkon. V kolektivních sportech není vidět umění jednotlivce.“

Pro to klidně podstoupí i zmíněnou gargantuovskou dřinu v posilovně. „Samozřejmě, že mě to baví. Nebavit mě to, neházel bych tak daleko,“ uvědomuje si. „S tím je dřina spojená. Zadarmo není nic.“

Tomáš Staněk na atletickém mítinku v Ústí nad Labem
Koulař Tomás Staněk během mítinku Diamantové ligy v Lausanne.

To poznal i třeba ve chvílích, kdy zvažoval, co dál s kariérou. Staněk totiž náleží mezi sportovce vysokoškoláky. „Jsem přesvědčený, že je to potřeba. Říká se, že je atletika královna sportů, ale rozhodně tak není placená,“ vypráví; tohle ho sice při srovnání s jinými odvětvími očividně štve, ale nenadělá nic: „Tak to je, finance letí na jiné. Ale já stejně atletiku začal dělat z lásky – a ne abych něco vyrejžoval.“

I těžké zranění kolena dodalo důkaz, že se titul hodí. Ovšem bakalářská studia na „zemědělce“ nabídla krušné chvíle: „Bylo takové blbé, že jsem na začátku semestru řekl, že dorazím až na zkoušky. Přijel jsem z Afriky a doháněl resty ve škole, výkonnost šla dolů. Prezenčně se to dělat nedá.“ I kvůli této zkušenosti jsou jeho navazující studia na VŠEM jiného, vůči sportu vstřícnějšího typu.

Aby obří tělo nestrádalo

Staněk je – tak jako další koulaři – nepřehlédnutelná postava. A pokud do Afriky jezdí dřít, zároveň tam exceluje i v činnosti tak spojené s jeho disciplínou: v jídle.

„Teď mám třeba o dvě kila méně než tam a jsem silnější. Chce se to nafutrovat a směrem k závodům je pak už jídla méně. Jsme jako medvědi,“ zasměje se. „Když se v Africe jede na objem, tělo potřebuje velké množství, aby nestrádalo.“

Fotogalerie

Šťavnaté steaky z jihu kontinentu by vybídly k vášni i daleko menší jedlíky. „Kuře vynechávám. Nemyslím si, že je to úplně kvalitní zdroj bílkovin,“ líčí. „Takže červené maso, převážně hovězí. Doma po návratu přijde taky čistka – to si zase dávám často krůtu a ryby.“

Jeho 190 centimetrů a více než 120 kilogramů váhy někdy není jednoduché ovládat. „Před posledním závodem v Česku jsem byl jako důchodce. Ráno mi trvalo půl hodiny, než jsem se rozchodil,“ líčí, jak vstřebával finální dávky – ale vyplatilo se, o víkendu v Novém Městě nad Metují poslal kouli na metu 21,65. „Teď je to čím dál lepší. Vstává se mi lépe, tělo se připravuje.“

A velké věci jsou na dohled.







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze