Jako každý kluk zkoušel fotbal, rodina preferovala volejbal, ale Tomáši Satoranskému brzy učaroval jiný míč – basketbalový. „Miloval jsem basketbal od začátku. Jeho krása je v tom, že jde o rychlý sport, kdy se pořád něco děje a divák se nenudí,“ líčí Satoranský.
Divák se rozhodně nenudí s ním: 23letý rozehrávač je jednou z hlavních tváří českého tažení Eurobasketem, zítra od 18.30 je proti Srbsku ve hře semifinále. Ale sny hráče Barcelony jsou ještě výš – touží po olympiádě, chce zažít NBA. A mimochodem, málokterý sportovec má takový vztah ke gastronomii.
Je vám 23 let, hrajete za slavný klub, záříte v národním týmu. Má cesta vůbec nějakou chybu?
Žádný obrovský průšvih naštěstí nebyl, hlavně co se týká zranění. Ale zažil jsem roky, kdy jsem musel překonat hodně věcí: třeba když jsem odešel do Sevilly a uvědomil si, kolik toho ve srovnání s konkurencí neumím, kolik věcí musím zlepšit.
To vám bylo teprve 17 let.
Obrovsky těžký rok. Vždycky mi všechno šlo – a najednou jsem viděl, kolik mi toho chybí.
Přínosná životní lekce?
První tři měsíce jsem byl dole, ale motivovalo mě to k práci. Udělal jsem správně, když jsem se rozhodl odejít z Česka a výzvy se nebál.
Kouč národního týmu Ginzburg vás velebí: jak chcete trénovat, jak soutěživý jste – a že se s tím člověk musí narodit. Souhlasíte?
Možná to je trošku geneticky dané, po mámě, po dědovi; neumíme moc prohrávat. Už od školky jsem byl strašně soutěživý, a to ve vrcholovém sportu pomáhá. První a poslední na tréninku vždycky nejsem, ale protože basket miluju, chci se zlepšovat a dělat něco extra navíc.
Žijete svůj sen?
V podstatě jo. Taky mám někdy pocit, že bych se na to nejradši vykašlal, ale láska k basketu tam byla vždycky. Toho si sportovec musí vážit: děláte něco, co vás živí i baví.
Umíte doma basketbal vypustit?
Poslední dobou už jo, co mám přítelkyni a tři roky se mnou žije ve Španělsku. Je důležité vypnout, i kariéře to pomáhá; o to svěžejší přijdu na zápasy a tréninky.
Představoval jste si třeba jako teenager, že to půjde až takhle?
Já vždycky snil vysoko. Prvním snem bylo to, co se ještě neuskutečnilo – dostat se do NBA. Vznikl ještě předtím, než jsem basketu tolik rozuměl. Ale postupem času jsem uskutečňoval sny menší: zahrát si ve Španělsku, za euroligový tým. Do nároďáku jsem se dostal paradoxně hodně brzo, v 16 letech. Už tehdy jsem v kvalifikaci o mistrovství Evropy snil, že si na turnaji zahraju. Je vtipné, že uběhlo sedm let a my tu bojujeme o semifinále.
Zpátky k NBA. Co je vlastně na soutěži, k níž odmala vzhlížíte, tak magické?
To, jaká je kolem ní v Americe show – a že ji sleduje celý svět. Kvůli tomu, že v ní působí nejlepší hráči; individuálně jsou někde jinde, což dokazují poslední roky na mezinárodních turnajích. Soutěžit s nimi každý večer, to je vábení.
A peníze?
I finančně je to neporovnatelné, ale v mém případě jde nejvíc o to, dostat se na palubovku plnou hvězd.
Kdy NBA začnete řešit?
Situace je jasná: na příští rok mám smlouvu v Barceloně a nechci se soustředit na to, co bude za dva roky. Takže až na konci příští sezony.
Ve středu Česko čeká čtvrtfinále mistrovství Evropy. Další z přání, co se mění v realitu?
Stoprocentně. Pro každého reprezentanta je nejvíc bojovat o olympiádu: v kolektivním sportu na ní máme malé obsazení, je nesmírně těžké se tam dostat. Trošku jsme se přiblížili olympijské kvalifikaci, ale měli bychom být ambiciózní. Neuspokojit se a chtít v první řadě do semifinále, bojovat o medaile.
Vnímáte, že nyní prestiž vašeho sportu v Česku roste?
Je pravda, že vždycky nadáváme, jak malý dostává basketbal prostor, ale u českého fanouška se to většinou změní jen úspěchem. Snad přijde víc mezi lidi, do povědomí.
V Barceloně nově působí házenkář Filip Jícha, jasná tvář svého sportu. Máte podobné ambice, snahu být „ambasadorem“?
Myslím, že to je důležitá role hráče, který je úspěšný; aby pomáhal sportu se vyvíjet, šířit jej mezi mladými. Každý zná Filipa Jíchu, když byl ve své době nejlepší na světě. Je důležité mít zodpovědnost i v tomto.
Co děláte nejraději z věcí, jež se netýkají basketbalu?
Mám velkou sbírku filmů na blu-ray, to je můj koníček. Taky hodně zkoušíme nové restaurace, máme hodně rádi gastronomii.
Aby ne, vždyť vaše přítelkyně je dcerou známého gourmeta Pavla Maurera. A Barcelona ke skvělému jídlu vybízí.
Je to nejen michelinský ráj, ale ráj pro gastronomii jako takovou, najdete tu strašně moc různých typů. Užíváme si menší, rodinné restaurace, které máme blízko našeho bytu.
Jen si sednout a dát si tapas?
No jasně. Španělsko je tradiční tím, že se jí delší dobu, někdy obědváme klidně do čtyř, do pěti. Navykli jsme si, tenhle styl života mě baví.
A nejlepší jídlo vašeho života?
To je moc široký pohled na to, kolik toho člověk najedl – a já už měl různé pochoutky v hodně dobrých restauracích. Přítelkyně je dost na ryby, já na maso; když je třeba po zápase šance na steak, jdu hodně rád. Taky jsem si oblíbil sushi a poslední dobou i pálivé jídlo.
