Neměl jste chuť si zazávodit?
To víte, že jo. Ruce i nohy mě svrbí. Ale už jsem velký kluk, musím si zvyknout. Teď už můžu spíš radit, ale kluci to stejně musí při závodě udělat sami. Snažím se jim říct, co mají udělat, aby to bylo správně. Nevykládám jim o tom, jak jsem tu konkrétní věc dělal já. To by nešlo.
Snažíte se vedle nich udržovat v kondici?
Bohužel ne. Nemám na to čas. Ale ještě loni jsem měl na překážky lepší čas než Standa Sajdok. Jenže už mě překonal. Kluci v mojí skupině jsou dobří. Teď je jen třeba, aby to přenesli z tréninku do závodů.
Už jste našel svého nástupce?
Těžko říct. Na to ještě mám čas. Většinou to bývá tak, že nejvíc vás překvapí ten, od koho byste to vůbec nečekal. Na desetiboj potřebujete mít předpoklady a zároveň talent na práci. Je to disciplína, která se musí vydřít. Zatím se snažím, aby je to hlavně bavilo. Uvidíme, co z nich bude dál.
Do Otrokovic jste přijel jako patron mítinku a inicioval jste i vznik čtyřboje složeného z překážek, výšky, dálky a koule. To byl přímo váš nápad?
Bavil jsem se s pořadateli, že by něco podobného bylo vhodné udělat. Třeba se to v Otrokovicích chytne a stane se pravidelnou součástí akce. Byl jsem tady počtvrté, je to pro mě téměř domácí mítink. Pěkná hala, dobrá atmosféra. Je tu fajn.
Nevadí vám, že dálkaři se tady rozbíhají proti doskočišti, za kterým je stěna?
Psychicky to nemusí hrát roli. Když si věříte, není to problém. Ale je fakt, že jsem pořadatelům říkal, ať tam nalepí nějakou tabulku s pěkným obrázkem krajinky. (úsměv). Ať mají kluci pocit, že skáčou v přírodě.
