Modelářskou zálibu líčí Vršecký tak nadšeně, jako by se vzrušením vyrovnala dobrodružství s tahačem.
„U modelářství musíte mít trpělivost. Jak se rozčilíte, je po vrtulníku, takže trénujete nervy.“ Nervy? Podle sobotní „školy smyku“ s pětitunovým monstrem na dálnici to nevypadá, že by Vršecký nějaké nervy vůbec měl.
Co jste vlastně cítil, když jste jel 286? Euforii, nebo strach?
Těch 286 jsem udělal na suchu. Mnohem horší bylo jet 250 na mokru, kdy je auto nervózní a sebemenší vlna na silnici ho může rozhodit.
Stačíte v té rychlosti vnímat alespoň částečně okolí?
Časem se na to dá zvyknout. Pokud jedete 280, nejdřív si říkáte: To je hustý! Ale ke konci už je to dobrý, a když dojíždíte k depu dvoustovkou, člověku najednou přijde, že by mohl z toho auta klidně vystoupit. Není v něm totiž žádný randál, motor se jen tak převaluje. Jde o to zažít něco horšího a pak už je to dobrý. Než jsem zažil mokro, myslel jsem, že auto neudržím na suchu. Říkal jsem si, jak je to nebezpečný. Po dnešních jízdách jsem někde jinde.
Měl jste vůz vždy pod kontrolou?
Upřímně řečeno, párkrát mi to klouzlo tak, až jsem se dostal nad limit. Auto jelo takovým štorcem, že jsem byl rád, že se srovnalo, a musel jsem to několik vteřin vydejchat. Stalo se mi to při 220kilometrové rychlosti a nebyl to dobrý pocit.
Takže jste rád, že to máte za sebou?
Mohlo to dopadnout líp, ale nikomu se nic nestalo a vydrželo i auto. Už jen to je neuvěřitelné.
Nejste tedy zklamán, že se nepovedlo pokořit třísetkilometrovou hranici, jak bylo původně v plánu?
Pokud bychom to dokázali, byl bych nadšený. Ale procento, že se to povede v prosinci, bylo malé, takže jsem nežil s tím, že to určitě vyjde. Zklamaný nejsem také proto, že teď vím, že třístovka je reálný cíl.
Jak si můžete být tak jistý?
Škoda, že jsme po téhle dálnici nejeli v létě. Být dobré počasí, překonat světový rekord z Dubaje (281,723 km/hod. v únoru 2004) by byla sranda. Třístovka by byla samozřejmě těžší, ale věřím, že i tu bysme překonali.
|
Jak zkoušel rekord V pátek, den před závodem, vypadají testy i počasí slibně. „Jsem rád, že všichni žijeme,“ „Trojkou ten rekord jednou musí začínat,“ |
Proč tomu tak věříte?
Hlavní a obrovský rozdíl je v autě. Rychlost z 200 na 280 kilometrů dosáhneme v současném voze o 400 metrů dřív než v tom dubajském.
Nelákalo vás tedy zkusit třístovku „natvrdo“ nyní, navzdory riziku?
Každou jízdou, kterou jsme tady jeli, jsme přidávali víc, víc, víc. Jenže problém je, že auto na mokré vozovce nemá fyzicky na to přehrabat odpor a zrychlit. I kdyby to tady byla dvacet kilometrů dlouhá placka, auto se na mokru zastaví na 270 kilometrech a končí.
Nejde s tím nic dělat?
Když dám v té rychlosti víc plynu, už hrabe. Měl jsem nejdřív velký strach z mokrých zatáček, vypadaly na začátku strašidelně. Ale v nich problém nebyl, projížděl jsem je pak dvěstědvacítkou. Na rovince ale auto nemohlo na mokru akcelerovat. Nepřeneslo výkon na silnici.
Na mokru je 270 kilometrů za hodinu limitem?
Povedlo se mi to rozjet na 270, ale pak zadní pneumatiky začaly hrabat a auto bylo neovladatelný. Za mokra se stačilo dotknout plynu a mohl být obrovský problém. Motor je navíc stavěný buď na žádný, nebo na plný výkon. Jet někde mezi nelze. Musíte zrychlovat do dvou set a pak držet plný plyn, dokud to jde. Šlo to maximálně na 270.
Mokro vám znemožnilo i pokus o rekord na kilometr s pevným startem, že?
Na konci prvního kilometrového úseku jsem jel 210, na konci druhého 225. Přitom na suchu jsme dali 250 kilometrů v hodině za 600 metrů. Když si vezmete ten rozdíl, víte, že to dneska dost klouzalo.
Za sucha je podle vás limit kde?
Jel jsem dnes na kousku sucha 286. Do té doby jsme nevěděli, jestli se auto třeba v 280 nezastaví a nebude to konečná. Ale ani náhodou, ochotně si vyzpěvovalo dál. Proto doufám, že rekord můžeme překonat někdy jindy někde jinde.
A jeho hodnota bude?
Kde je zlomový bod – limit auta, za který už to nejde – pořád nevíme. Věřím, že to bude aspoň 300 a půl. Trojkou ten rekord jednou musí začínat.
