|
Prohlédněte si video |
Právě Tikal je jedním z řady známých sportovců, o něž pečuje Česká nadace sportovní reprezentace.
Stočtyřicetišestinásobný reprezentant tak i díky této nadaci žije poslední roky hlavně se svými hokejovými kamarády. A nejen hokejovými.
"Lidi z nadace o nás všemožně pečují, připravují nám nejrůznější programy, absolvujeme besedy. Na ty nejpotřebnější je pamatováno i finančně, ať už třeba při narozeninách či jiných příležitostech," pochvaluje si Tikal, který svá nejslavnější hokejová léta prožil ve Spartě.
Jednou za měsíc se sparťanští hokejoví válečníci scházejí v restauraci v Holešovicích. "Sparta nám na tahle setkání přispívá, pokaždé spolu povečeříme a dobře poklábosíme," líčí Tikal, který má tyto pravidelné srazy na starosti.
Když přijde do své oblíbené kavárničky, přiznává, že by si nejraději objednal malé pivo. Ale nemůže. "Kdyby mě viděl doktor, tak by mi dal," postěžuje si. Místo toho požádá o dvě deci frankovky. "Červené víno můžu, ale nepřeháním to," dodává na vysvětlenou. A skutečně, labužnické upíjení z jediné sklenky mu bohatě vystačilo na další hodinu.
Jak zaslechl cosi o stařících, skončil
Za československé a později české internacionály nastupoval účastník dvou olympiád a devíti mistrovství světa František Tikal téměř až do šedesáti.
"Vykašlal jsem se na to až ve chvílích, kdy jsem z hlediště začal zachytávat takové ty posměšné pokřiky o dědcích a stařečcích."
|
DRAŽBA PRO NADACI Autorem snímků je Karel Novák, legenda české sportovní fotografie. Na unikátních fotografiích jsou zachyceny hvězdy českého sportu 50. a 60. let, mj. Věra Čáslavská, Dana a Emil Zátopkovi, Jiří Raška nebo Olga Fikotová. Snímky si prohlédněte ve fotogalerii. Kalendář byl vytištěn v nákladu pouhých 100 kusů a je podepsán autorem. Mít jej ovšem můžete i vy. Stačí se zapojit do čtvrteční aukce, která proběhne od 10 do 17 hodin ZDE. |
Právě kolem šedesátky pak musel podstoupit první operaci plic.
"Ale s mým kouřením to nic společného nemělo," ujistil internacionál, který byl po celá svá hokejová léta vášnivým kuřákem. Dávno už ale u stolu popelník nepotřebuje.
Možná právě proto byl zákrok vážnější, než by se čekalo. Stejně jako podobný o dva roky později. Po dalších letech přišly v pořadí třetí a čtvrtá operace, tentokrát na jiných místech. Lékařům ani jemu do smíchu nebylo, ale nakonec se ze všeho vylízal. Tedy, vylízal...
"Od poslední operace mám dva roky. Z nejhoršího jsem se dostal, sice musím denně polykat spoustu prášků, ale žiju," pokouší se bývalý hokejový reprezentant o úsměv.
Nejcennější medaili má v sejfu
Nejcennější bronz, ten z innsbrucké olympiády, má ještě s několika trofejemi uložený v sejfu. "Ale jinak mám ve svém vinohradském bytě dvě plné vitríny, které mi všechna ta nádherná hokejová léta připomínají."
Mimo jiné opatruje dvě stříbra ze světových šampionátů a ze stejných mistrovství další tři bronzové medaile. A v sejfu je ukrytý i pohár, který ve čtyřiašedesátém v Innsbrucku dostal za nejlepšího obránce olympiády.
K hokeji vedl i své dva syny, kteří však otcových úspěchů nikdy nedosáhli. Dnes pětapadesátiletý František si ale ligu ve Spartě a hlavně v Českých Budějovicích zahrál.
"Přitom mnohem větším talentem byl o rok mladší Honza," poznamená. "Mrzí mě to, ale škoda mluvit. Kluci se mi prostě moc nepovedli, nejen jako hokejisti. Bohužel, někdy s dětmi sebestarostlivější rodiče nic nenadělají. Oni totiž Franta s Honzou vždycky víc mluvili, než hráli a něco pořádného dělali," mávne rukou na znamení, že debata na tohle téma končí.
Držely ho hlavně vnučky
A tak mu s přicházejícím stářím dodávaly elán vnučky. Dnes už dvaadvacetiletá Denisa a o dva roky mladší Dagmar.
"Hodně vám napoví, že při Honzově rozvodu soud holky přiřkl do péče mojí ženě, holkám tehdy bylo dvanáct a deset. Pak se mi po manželčině smrti zbortil svět a při životě mě držely právě Denisa s Dagmarou, protože dál jsem je vychovával já. Škoda, že ty nejhezčí roky s nimi jsou už pryč, dneska už má každá svůj rozum."
Stačí jen ťuknout zmínkou o dnes už nežijícím bratrovi Zdeňkovi, který po komunistickém převratu v osmačtyřicátém společně s otcem utekl do Austrálie.
Pikantní je, že na olympijských hrách 1960 v americkém Squaw Valley proti sobě oba bratři nastoupili v zápase základní skupiny. František za Československo, o čtyři roky starší Zdeněk za Austrálii. Po těch letech odloučení se viděli poprvé. Příběh je známý i díky podání Oty Pavla, který o nich napsal povídku Bráchové.
"Nejdřív se dokonce mluvilo o tom, že bych proti Austrálii neměl hrát, ale nakonec jsme do toho šli oba. A slavný rozhlasový reportér Sigmund bráchu radši vyslovoval anglicky Tajkl, nejspíš proto, aby naši tehdejší stranu a vládu nedráždil."
Bráchovi se vyhýbal, až ho sestřelil
Jenže, co čert nechtěl, po jednom z bratrských soubojů zůstal Zdeněk bezvládně ležet.
"On hrál centra a já se mu na mou duši pořád snažil vyhýbat. Ale on se najednou utrh a řítil se s pukem na naši branku sám, teda proti mě. Říkám si, že kdybych ho tenkrát nabral pořádně, přežil by to ve zdraví. On mi chtěl dát jesle, já ho stačil jen tak lehce šmrncnout rameno na rameno, roztočil jsem ho jak čamrdu a on šel k zemi," líčí Tikal.
"Bohužel, při pádu si zlomil ruku a rameno pochroumal tak, že mu to museli dávat dohromady v nemocnici," říká Tikal a na dokreslení si pravou rukou dělá obrovský oblouk kolem levého ramene.
S bráchou si to vyříkali, ani řeč nemohla být o tom, co se pak povídalo. Že prý spolu přestali mluvit.
"Ty byl samozřejmě nesmysl. Já spíš měl vítr z toho, co na to řekne táta. Z Ameriky jsem mu mohl do Austrálie bez problémů zavolat a to víte, že se mi do toho telefonátu dvakrát nechtělo. Čekal jsem, že to od něj pěkně schytám. Ale to číslo jsem nakonec vytočil a pak jsem málem nevěřil vlastním uším. Představte si, že táta si ten můj zákrok pochvaloval. On má totiž Zdeněk náramně výhodnou pojistku, vysvětloval."
Jeho oblíbeným místem, kde je mu nyní opravdu dobře, je domek v Choceradech.
"Původně to byla taková chatka, pak jsem přistavoval a přistavoval, takže dneska, když jsem tam sám, už se skoro bojím. Trávil jsem tam sám nějaký čas po té poslední operaci a kdyby na mě něco přišlo, asi by každý věděl houby," říká. "Ale je tam příjemné prostředí a hlavně strašně fajn lidi. Já ze sebe nikdy nic nedělal a nejspíš i proto mě tam mají rádi. A já mám zase rád je."
Najednou se ale rodák ze Včelné u Českých Budějovic zasní a téměř nábožně ze sebe vypraví: "Přesto bych se ale jednou rád vrátil do těch nádherných jižních Čech."
Na život bez hokeje pamatoval
Tikal ve své době patřil k příkladným hokejovým profesionálům. I když, v minulém režimu nebylo záhodno tohle slovo v souvislosti s domácím sportem vyslovovat. Po skončení aktivní činnosti působil jako trenér ve Slavii, ve Štýrském Hradci, vedl také polský Sosnowiec a nakonec reprezentační mužstvo Rakouska.
"Jistě, dnešní špičkoví hráči i trenéři si můžou žít nad poměry, ale to se prostě srovnávat nedá. Co měl říkat třeba takový fotbalový génius Bican. Ale nejlepší hokejisti a fotbalisti si vždycky vydělali víc než normální lidi. Snad jen víc záleželo na tom, jak s tím výjimečným výdělkem naložit. Já se prostě držel zkrátka, nežil jsem jako bohém. Proto se teď neválím někde ve škarpě."
"Aby si ale někdo nemyslel, že si žiju nad poměry. Blahobyt, to teda zase ne. Co nejdřív se budu muset s vnučkama z Vinohrad přestěhovat, protože jen na činži tam praskne jedenáct tisíc, což je můj důchod. Takže i když můžu žít vcelku spokojeně, na vyskakování to není," pokračuje dvojnásobný praděda, jemuž se o dvě malé pravnučky postaral vnuk František od staršího syna.
Sláva? Moc ošidná léta
A co by veterán dnešním hokejovým profesionálům vzkázal?
"Aby všichni v době své slávy mysleli na zadní kolečka. Všechna sláva polní tráva, říká se. A můžu potvrdit, že tohle rčení sedí jak málokteré. A garantuju vám, že důvěrně ho pozná každý," ujišťuje Tikal.
"Pak jde hlavně o to, jak kdo s tou svou slávou nakládal. Podle toho pak žije, nebo i živoří. Sláva bývá ošidná a sama o sobě vlastně vůbec nic neznamená."
