Ve Wimbledonu jste poprvé hrála na velkém kurtu číslo jedna. Jak na vás zapůsobil?
Překvapilo mě, že je tam horší tráva než jinde. Hrají se tu jen tři čtyři zápasy denně a ten kurt je hodně vyšlapaný.
Při prvních dvou kolech se na vás dívalo pár desítek lidí a teď najednou tisíce.
To mi zase tak nevadí, možná jenom před zápasem. Ale když přijdu na kurt a začne první míč, na lidi kolem přestávám myslet. Snažím se nezklamat hlavně sebe.
Takže o nervozitě nemůže být řeč.
Po obědě a lehkém tréninku jsem byla na internetu, tam jsem ji setřásla.
Co vám chybí do kvalit hráčky, jakou je Jennifer Capriatiová?
Abych proměňovala šance. Jennifer má tvrdé a precizní údery, je neuvěřitelné, že vás tlačí, a přitom hraje na jistotu. Musíte se proti ní mnohem víc soustředit, míče k vám létají o poznání rychleji než v zápasech se slabšími soupeřkami.
S otcem-trenérem jste změnili herní systém a po servisu teď chodíte k síti. To v současném tenisu, plném síly, není obvyklé.
Samozřejmě je lepší být velká a silná, ale to já nejsem. Útočná hra mě baví, mohu s ní něco dokázat.
Zkušený trenér Jan Kukal o vás tvrdí, že máte šanci jednou vyhrát Wimbledon.
No to je hezké! Ale ještě je přede mnou opravdu hodně práce.
Stylem, kterým teď hraju, se však Wimbledon vyhrát dá. Ukázaly to dřív Martina Navrátilová i Jana Novotná.