Třeba právě teď se chystá na svoje další extraligové klání, které je na programu příští pátek. „Už se tam ale honím jen se samými mladými kluky,“ usmívá se brzy čtyřicetiletý rodák z Jindřichova Hradce, který ovšem vyrůstal na Vysočině. A tady také stále bydlí.
Každopádně výkonnost vám na domácí soutěž viditelně stačí...
Kdyby měl člověk čas a udržoval se celoročně, tak by byla mnohem větší. Takhle už to dávno není to, co to bývalo. I když, jak říkáte, na nějaký ten zápas by to ještě mělo stačit. Nebo spíš mohlo. (usmívá se)
Letos vás čekají jako první Pardubice. Věříte, že by to tentokrát mohlo vyjít lépe než zase pouze na boj o udržení v extralize?
Samozřejmě bychom si to moc přáli. Ale ona je ta naše liga trochu specifická. Někdo je v přípravě, jiný naopak v turnajovém zápřahu a další se chystá z něj vracet. Takže uvidíme. Nicméně by bylo super, kdybychom se taky jednou nemuseli nervovat do posledního zápasu. Rádi bychom postoupili dál.
Podle trenéra Kamila Vondráčka budou letos lídry týmu dva slovenští tenisté - Rebecca Šrámková a Jozef Kovalík. Věříte, že jste vsadili na ty správné hráče?
Uvidíme. Žebříčkově a výsledkově snad ano. Oba se pohybují kolem světové stovky. Ale zatím jsou pro nás neznámou po stránce přístupu. V tomhle směru zůstává drobný otazníček. I když věříme, že za nás budou bojovat na sto procent.
Ono těch cizinců je v jihlavském týmu víc. Například už poněkolikáté bude nastupovat za Spartak také Francouzka Stéphanie Foretzová Gaconová...
Tu znám ještě z turnajů, když jsem já hrával. A na Stéphanii je spoleh, vždycky za nás odevzdá maximum.
Objeví se na kurtu v Pardubicích i váš dlouholetý deblový partner František Čermák?
Zatím nevím. Franta je teď vlastně trenérem Lucky Šafářové a záleží, kdy se budou vracet z přípravy z Ameriky. I když i Lucka by měla extraligu hrát.
Vás zatím nikdo s žádnou podobně zajímavou nabídkou na trénování neoslovil?
Ne, a dá se říct, že já jsem za to vlastně rád.
To zní trochu zvláštně. Většinou si přece člověk přeje dostat super nabídku...
(usmívá se) To ano, ale já jsem v Jihlavě jako trenér spokojený. Pokud by nějaká přišla, určitě bych o ní přemýšlel, ale... Mám přes rok prcka a nějaké létání po světě, no nevím. Myslím, že už jsem se nacestoval dost. Chci říct, že mi to takhle vyhovuje. Navíc, když jsem byl ještě sám, tak mi náš klub hodně pomohl, takže mu mám co vracet.
Prvního ledna vám bude čtyřicet let. Jak dlouho si ještě troufáte Spartaku pomáhat coby hráč?
To víte, že už bychom byli radši, kdyby to po nás starších převzali ti mladí, ale zatím jsme ještě potřeba. Každopádně třeba David Holub, který hraje letos poprvé za muže, byl v dorostu naším nejlepším hráčem. Tak uvidíme.
Když ještě zůstaneme u těch blížících se narozenin, nechystáte třeba nějakou oslavu v podobě exhibičního turnaje?
Myslím, že my všichni máme tenisu ažaž. Loni slavil čtyřicítku Peťa Pála, teď před týdnem Franta Čermák a já jsem další v pořadí. Takže to vidím jen na oslavu. Spíš jde o to se sejít zase s lidmi, se kterými jsem dvacet let trávil po různých turnajích, a teď už se tolik nevídáme.
Letos v létě uplynulo už patnáct let od chvíle, kdy jste s Danielou Hantuchovou vyhrál ve smíšené čtyřhře slavný Wimbledon. Je to pro vás už historie, nebo jsou vzpomínky na tenhle váš veliký úspěch stále živé?
Utíká to. Ty chvíle si pamatuju pořád. Na ty člověk nikdy nezapomene. Pravdou ale je, že nepřemýšlím, kolik času už od té doby uteklo. Na druhou stranu je taky pravda, že bych neřekl, že už je to patnáct let, spíš bych to viděl tak na deset. (směje se)
