Jaké to je podílet se na přípravě velkých talentů z Asie, Afriky a východní Evropy, které máte v týmu?
Velmi inspirující. Zvláště, když se našim svěřencům něco povede. Třeba v loni byl ITF vybrán do týmu i patnáctiletý Wang z Hongkongu. Vzpomínám na první kontakt s ním. Na turnaji v Miláně jsem ho poslal při úvodním tréninku z kurtu, protože hrál špatně a nestačil. Pak jsme spolupracovali dvanáct týdnů, letos osm, a on teď je druhý na juniorském světovém žebříčku. Dostal se do finále dvouhry na mistrovství Austrálie i US Open a ve Wimbledonu byl v semifinále.
Kdo se ještě podílí na vedení týmu?
Od začátku jeho existence, už patnáct let, s ním pracuje Ivan Molina, bývalý daviscupový reprezentant Kolumbie, který vyhrál společně s Martinou Navrátilovou mix na grandslamovém turnaji v Paříži. Výborně to mezi námi klape, je to báječný člověk. Máme na tenis shodné názory.
Jaký poznatek získaný při působení u světového juniorského výběru považujete za důležitý?
To, jak v něm výkonnostně vylétl nahoru Wang potvrdilo, že práce s hráči v kolektivu je nesmírně efektivní. Stejný případ jako on je Angelica Widjaja z Indonesie, která jezdí po světových turnajích v družstvu juniorek. Příprava v kolektivu jí dovedla i k vítězství ve wimbledonské juniorce.
S juniory brázdíte turnaje, vedete kursy pro tenisové odborníky z celého světa. Jaké jsou vaše aktivity doma?
Na Fakultě tělesné výchovy a sportu v Olomouci s docentem Jiřím Zhánělem přednáším tenis pro trenéry studující dálkově první trenérskou třídu. Jsem stále členem metodické komise působící v rámci Českého tenisového svazu.
Tenis se teď hraje jinak než třeba před deseti lety. Mluví se o moderním tenisu. Co je pro něj typické?
Obrovsky se rozšířila škála techniky. Hraje se tak, jak by trenéři ještě před pár lety nepřipustili.
Znamená to, že na tenis se jde jinou cestou?
Tenis se už učí jinak. Připomenu, jak to bylo obvyklé. Trenér měl nějaký svůj model výuky, jak učit servis, jak ostatní údery. To bylo správné, ne však už to, že do té své škatulky se snažil strčit všechny hráče. Bez ohledu na jejich individualitu, přednosti, nedostatky, odlišnosti.
A dnešní přístup?
Začnu citátem bývalé vynikající americké tenistky Billie Jean Kingové. Jednou řekla, že je sice pěkné mít hezký styl, ale ještě lepší je uhrát bod. Můžeme to vzít jak základ toho, jak přistupovat k výuce tenisu. Učí se tak, aby údery byly správné po biomechanické stránce. Biomechanici, tedy odborníci na studium lidských pohybů, jsou schopni určit, jak nejúčinněji provést určitý úder. Po takové analýze dokáží říci, jak je hrát vhodně. Tedy správně technicky, aby byla zkombinována síla, kontrola míče, pohyb hráče. Aby se zbytečně nenamáhaly klouby, neopotřebovávaly svaly, nedocházelo k zranění. Tenis se teď učí tak, aby údery byly efektivní, na efekt se nehledí.
Znamená to tedy definitivní konec krásně vyhlížejících tenisových úderů?
Tenis není umělecká gymnastika. Žádnému hráči v zápase soupeř nedá nic za to, že jeho úder vypadá krásně. Důležitá je vždy účinnost úderů. Dřív trenéři jakoby učili pohyby, jak úder zahrát. Teď by měl být každý odmalička veden k tomu, kam míč zahrát. Technika se stala funkcí taktiky, a to je základ moderního přístupu k tomu, jak tenis učit.
V čem konkrétně se tenis učí jinak. Jak třeba vzít do ruky raketu?
Právě držení je to, od čeho se v tenisu všechno odvíjí. Způsob držení rakety má vliv na provedení úderu. Třeba forhend. Ve většině metodických materiálů u nás se stále píše, že se má učit východní forhendové držení. Přitom pětadevadesát procent světových špičkových světových hráčů drží raketu polozápadním držením. Nevidím důvod, proč by tak držet raketu nemohly od samých začátků i děti. Vzory mají báječné, třeba Agassiho či Hingisovou.
Jaké jsou výhody tohoto držení?
Nutí hráče hrát forhend z otevřeného postavení. Samozřejmě, když hraje vítězný míč po lajně, překročí na levou nohu.
Tedy už neplatí v minulosti nejčastěji používaný pokyn všech trenérů - postav se bokem?
Čelní postavení, dokonce i velmi často při bekhendu, zvláště při bekhendu obouruč. K tomu rotace boků a horní části těla. To je další dominantní znak moderního tenisu.
A co podání, pro většinu hráčů kámen úrazu?
Platí v zásadě to, co pro všechny údery. Zapojit se do něho musí všechny části těla. Tělo exploduje do úderu, začíná to u nohou. Následují rotace boků a trupu. Dřív jsme se chybně koncentrovali především na pohyb paže, její švih s raketou.
Jak je to s postavením hráče na dvorci. Změnilo se za těch deset let?
Vzorem je Agassi. Hraje těsně za čárou, přímo z ní, nebo mockrát uvnitř dvorce. Postavení se posunulo dopředu, a tak není moc času na včasnou přípravu úderů. Znamená to pracovat na kompaktnosti nápřahů.
Jak by mohl vypadat dokonalý hráč? Někteří odborníci ho složili z trojice Becker, Sampras a Hewitt...
Jistě by se dal poskládat i takto. Pro mě je však představa takového hráče spojena s celodvorcovým tenisem. Tím mým dokonalým hráčem je tenista stoprocentně kondičně připravený, psychicky odolný, odvážný, se srdcem bojovníka. Je to tenista využívající všechny styly, hraje útočně i obranně. Dokáže se přizpůsobit odlišným povrchům.
Kdy by měl být hráč na vrcholu výkonnosti? Traduje se, že tak mezi 23 až 25 roky...
Debatu na toto téma považuji za akademickou. Většina současných světových špičkových hráčů začínala s tenisem velmi brzo, ve čtyřech, pěti letech. Vrchol přijde zákonitě dřív. Třeba Australan Hewitt je na světovém žebříčku druhý, Rus Safin, Švýcar Federer a Američan Roddick jsou v první dvacítce. Přitom všem je teprve kolem dvaceti let.
