Její první zápas trval jen 56 minut; a přesto se táhnul celé odpoledne. Šafářová vlétla do tenisového Roland Garros suverénně, ruské outsiderce Djatčenkové dala v prvním setu „kanár“, ve druhém získala první game. Jenže pak ze zataženého nebe nad Paříží začaly padat kapky: a organizátoři roztáhli na kurtech plachty.
Šafářová si dala svačinu, odpočívala a přes aplikace na telefonu sledovala, kdy by se počasí mohlo umoudřit. Na kurt se znovu dostala až večer – a dala jasně najevo, že po dalším odkladu netouží. Neškodnou Rusku rychle dorazila a mezi kapkami deště pak rozdávala autogramy. „Měla jsem štěstí, že jsem to stihla dohrát dnes,“ řekla.
Bylo pro vás emocionální nastoupit znovu na Roland Garros?
Je to hrozně hezké. Vzpomínky se vrací, když se sem vrátím. Dneska, když jsem nastupovala na kurt, tak spíš než nervozita ve mně převládalo: Júúú, už jsem tady. Bylo to hlavně pozitivní.
Jaká vzpomínka z loňska je nejsilnější?
Je hezké zase vidět všechny místní lidi. A jinak? Když jsem šla hrát na kurt Suzanne Lenglenové, vzpomněla jsem si na loňské čtvrtfinále s Muguruzaovou. S centrálním kurtem mám zase spojené jiné zápasy. Obecně to jsou hezké vzpomínky.
V sobotu vás pozvali i na dětský den. Vnímáte, že jste v Paříži slavnější?
Jo, je to moc hezké. Vnímám to. A třeba jsem si všimla, že mi lidi dneska na kurtu vytvořili moc hezkou podporu.
Čím si připomínáte loňský rok?
Bydlím ve stejném bytě. Líbí se mi tam, je příjemné být na stejném místě. A včera jsme byli ve stejné restauraci. Už jsem zase najela i na ovesnou kaši, znovu jsem si do ní dala borůvky. Ale ono se s ní moc vymýšlet nedá.
Cítíte návrat do Paříže jako okysličení pro váš tenis?
Pozitivní vzpomínky se člověku opravdu vracejí. Motivuje vás to, dodává na odvaze.
Přijde vám, že se tenisovou úrovní zase blížíte loňskému roku?
Těžko srovnávat. Myslím, že jsem na tom fyzicky dobře. A i tenisově je zase všechno tak, jak dřív bývalo.
Berete obhajobu finále jako výsadu, nebo stres?
Stres? Vůbec ne. Člověk trochu nervózní je, to bych lhala, kdybych tvrdila opak. Ale nejsem nervózní tak, jak jsem myslela, že budu. Měla jsem dlouho zdravotní problémy, takže ve mně pořád převládá radost z toho, že hraju. A že tu zase jsem.
Očekávání tedy nejsou žádná?
Určitě bych ráda dosáhla znovu na finále, sny tam pořád jsou. Ale kdyby to nevyšlo, svět se mi nezhroutí.
Líbí se vám Paříž i jako město?
Ano, i když času na ni moc není. Byli jsme u Notre Dame na večeři a procházce. Taky Montmartre je krásný, stejně jako Champs Élyssées. Když je čas, tak je fajn se aspoň na chvilku podívat do města.
Není tu s vámi kouč Rob Steckley. Koho máte jako doprovod?
Jsem tu s Filipem Havajem, který zatím nahrazuje Roba. A s přítelem. Trenérská situace zatím vypadá tak, že Rob ještě není ready na to, abychom se vrátili ke spolupráci. Řeší nějaké osobní záležitosti. Nebude ani na turnajích na trávě. Uvidíme, co v Americe, tam bychom spolu snad mohli znovu začít.
Pomáhají zkušenosti v tom, abyste tu mohla uspět i bez kouče?
S Robem máme dlouhou a dobrou spolupráci. Chybí mi tu, spousta lidí se tu na něj ptá. Není to příjemné takhle v půlce sezony. Ale takové věci se stávají. Tenis hraju dost dlouho na to, abych to tu zvládla i sama – a Filip mi teď dobře pomáhá. Doufám, že se Rob dá brzo do kupy a zase začneme spolupráci.
