V březnu hrají muži velký turnaj v Dubaji, vítěz dostane 300 tisíc dolarů, tedy přes 5 milionů korun. To samo o sobě není málo, jenže mezi předními tenisty fungují jiné počty. Těm musíte nejdřív zaplatit, aby na takový turnaj v nabitém kalendáři vůbec našli čas.
Laicky se tomu říká startovné, oficiálně garance. "Bez nich už dnes turnaj udělat nejde," tvrdí tenisový manažer Miroslav Černošek. Na startovném utratí pořadatel většinou stejně a někdy i víc než na odměnách za postup do jednotlivých kol.
Ty jsou veřejně známé a říká se jim prize money. "Startovné je pro každý turnaj důležitější," říká Peter Kovarčík, který před lety pořádal velký turnaj v Ostravě. "Bez startovného nepřijedou dobří hráči a pak jsou velké prize money k ničemu."
Kovarčíka mnozí považují za nekalého obchodníka a pochybnou postavu sportovního byznysu. Na jeho turnaj dotovaný milionem dolarů však přijeli Agassi, Becker, Ivaniševič a další. Praxe je podle něj následující: "Když jsme pořádali turnaj za milion, další milion jsme potřebovali na špičkové hráče."
Celé to funguje jako začarovaný kruh, do kterého rok od roku padají větší peníze. Je to prosté. Jméno každému turnaji v jakémkoli sportu dělají hvězdy, které můžete dát na plakáty.
Budou jich plné noviny, spokojeni budou diváci i sponzoři. Jenže v době, kdy se během jednoho týdne hrají dva až tři turnaje v různých částech světa, musíte ty hvězdy na něco nalákat. A co jim nabídnout jiného než kupu dolarů či eur. "Je to nekonečná spirála, ve které jeden pořadatel ničí druhého," říká Černošek.
Startovné navíc nemá žádný strop a nejvíc tradičně nabízejí turnaje v Saúdské Arábii a v Kataru. S nadsázkou se říká, že tam šejkové jednou kopnou do země a zaplatí si kohokoliv.
I když ne tak docela. Letos nabídli Rogeru Federerovi za start v Dauhá milion dolarů. On odmítl.
Abyste si lépe uvědomili, o jak velkou sumu šlo, stačí se na stejném turnaji podívat na prize money: vítěz dostane "jen" 170 tisíc dolarů.
Nabízí se jednoduchá otázka: proč tedy pořadatelé nevysázejí balík na startovném a neušetří na prize money, když o ně zase tak nejde? Je na ni jednoduchá odpověď: bez slušných prize money nedostanete od tenisové asociace dobré místo v kalendáři, a dobré hráče mít tím pádem zase nebudete. Začarovaný kruh tak pokračuje.
Oficiálně je startovné zakázáno na čtyřech grandslamových turnajích a pak na devíti velkých turnajích Série Mistrů. Na těch všech mají přední tenisté účast povinnou, s ostatními pořadateli vedou jejich agenti nelítostná jednání.
Na startovné totiž neexistuje žádný paragraf. Když zaplatíte hráči statisíce dolarů a on pak vypadne v prvním kole, můžete tak akorát naštvaně házet šipky do plakátu s jeho tváří.
Nevymůžete z něj ani dolar. Snahou pořadatelů je proto vyplácet takzvané bonusové startovné, tedy pevný základ a prémie podle toho, jak tenista postupuje v samotném turnaji. Naopak hráči a jejich agenti logicky chtějí peníze jen za start.
Nepsané pravidlo říká, že na turnaj potřebujete zaplatit pět až šest dobrých hráčů. U těch nejlepších platí, že prize money tvoří asi jen třetinu jejich příjmů. Zbytek jsou právě startovné a reklamní smlouvy.
Samozřejmě, u hvězd jako Federer, Nadal nebo Šarapovová jsou ta čísla úplně jiná. Jejich zisky za reklamu dosahují až devadesáti procent z celkových výdělků.
Zajímavé přitom je, že oficiálně je vyplácení startovného dovoleno pouze v mužském tenise. U žen se to tudíž obchází různými fígly: s hráčkou se například podepíše tučná smlouva na to, že se zúčastní autogramiády, zahraje si s dětmi nebo dá raketu do dražby.
I díky tomu jsou ženské hvězdy levnější. "Stojí tak o třicet procent méně než mužské," tvrdí Kovarčík, který kdysi na exhibici do Brna dostal Hingisovou nebo Kurnikovovou. Ani to nebylo za pár korun.
|
Tři hvězdy světového tenisu v Česku Andre Agassi, rok 1998 Boris Becker, rok 1996 Jevgenij Kafelnikov, 1999 |
 Španělský tenista Rafael Nadal. |
