Němec šlápne na plyn. Zabořím se do sedačky ještě víc. Míjíme první zatáčku, pak další, mnohem těžší.
Hahn i v prudké zákrutě řídí s ledovým klidem jednou rukou, druhou ovládá panel po své pravici.
Talisman, plyšový sob, se na okně v divokém tempu zmítá za strany na stranu. Najednou Hahn zvolní.
Porucha, jedeme do boxů, hlásí.
Přesedám do Manu, za volantem je sympatický Švýcar Daniel Seiler. Kabinu má naopak čistou, vše vyvedeno ve žluté barvě, i mohutné roury bezpečnostního rámu.
Po prvním okruhu se Seiler ptá, jestli je vše O.K. Pokývnu hlavou.
Tak ještě víc přidá.
Cítím, jak tahač plave po asfaltu jako had. Zadek míří jinam než předek.
V závěru okruhu mě Švýcar vyděsí smykem. Křižuji se, vidím, jak letíme z trati. Seiler vůz vyrovná a usměje se.
V každé zatáčce mám pocit, že se vůz převrátí. Nebo že trefíme pneumatiky u obrubníků, tak těsně je míjíme. Div že nevypadnu z otevřeného okna.
Třetí kolo a pak jízda končí. Držím se za břicho a děkuji sám sobě, že jsem oběd odbyl.
