Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Super-G: problémy čtvrtého vzadu

23 2000
P r a h a - O nadcházejícím víkendu Světového poháru konečně odstartují i tzv. klouzavé discipliny, tedy sjezd a superobří slalom (super-G). Sjezd je tradičně označován za disciplinu královskou a špičkový sjezdař požívá v alpských zemích a snad ještě více v USA a Kanadě obzvláštní úcty. O něco hůře je na tom nejmladší ze sjezdových disciplin - super-G. Chybí mu image sjezdu i akčnost točivých disciplin, kde se v každé brance „něco děje“, a zajímavý je tak spíše pro odborníka než pro řadového diváka. Došlo při něm i k několika zraněním - vesměs závodnic - a získal tak i stigma nebezpečné discipliny. Zkusme si tedy pár souvisejících věcí vysvětlit.

Jako disciplina se objevil v roce 1981 a od sezony 1985/86 je i součástí Světového poháru. Ve svých počátcích byl závodem poměrně technickým a méně rychlostním než dnes, kdy už sotva někdo ví, že v něm jednou byl pátý i vyložený slalomář Ingemar Stenmark, nebo že v roce 1988 v něm byl pátý ve světového žebříčku Alberto Tomba!

Postupem času se ale super-G začal stále více přibližovat sjezdu, zrychlil se a začal být doménou jezdců spíše či vyloženě „klouzavých“. Je v tom ovšem i něco spravedlnosti, neboť tak de facto získali protiváhu dvou technických disciplin (SL, OSL). Nejlepší sjezdař 70. let Franz Klammer by býval za existence super-G celkově Světový pohár přinejmenším jednou bezpečně vyhrál, legendární Annemarie Moserová-Pröllová by jich pravděpodobně měla místo šesti až devět!

Proč se super-G, který je i podle názvu „slalomem“, postupně stal „skorosjezdem“? Kromě jiného měly velký vliv lyže. Jsou měkčí, elastičtější, stabilnější, závodníci je lépe prohnou a dokáží na nich čistě vyjet minimálně brzděný oblouk. Stále širší a lépe upravované a zasněžované tratě se staly „dálnicemi“, na nichž rychlosti vzrůstají. Rychlost si vynutila nákladná bezpečnostní opatření, jež jsou k dispozici právě na standardních sjezdovkách. A na nich se často nic jiného než více zatočený sjezd postavit ani nedá. I v programu závodů jsou sjezd a super-G většinou spojené. (

Sblížení disciplin a tedy i příslušných lyží je výhodné i pro výrobce, neboť vývoj lyží pro sjezd a super-G je velmi náročný a drahý a přitom jsou komerčně zcela nevyužitelné. Dnes je občas možné vzít na poněkud atypickou trať jedné discipliny lyže pro tu druhou - klasickým příkladem je ženský super-G na poslední olympiádě v Naganu, kde nasazení delších sjezdovek silně spolurozhodovalo o medailích i o titulu Američanky Picabo Street.

Dnes je tedy na první pohled občas obtížné poznat, která z obou disciplin se vlastně jede. S rychlostmi až přes 100 km/h by ještě ne tak dávno byli spokojení i závodníci při ryzím sjezdu.
Jeden obrovský rozdíl přitom ale zůstává zachován: super-G se jezdí bez tréninku jen na základě prohlídky trati. Právě to z něj ve spojení s rychlostmi činí tak náročnou disciplinu. Závodník musí být na základě paměti a periferního vidění schopen najet správnou stopu, případně bleskurychle a bezchybně korigovat, to vše ve vysokých rychlostech a za působení značných sil, vyžadujících vysokou silovou připravenost.

Zde je právě jeden ze zdrojů nebezpečí. Je to do určité míry boj s neznámem a v něm psychicky i hormonálně jinak vybaveným ženám většinou chybí ten správný “killer instinct“, schopnost nebát se a riskovat. Mnohem častěji než muž bude mít žena instinktivní tendenci „bránit“ se nebezpečí a odtahovat se od něj, tedy v tomto případě jít místo agresivního náklonu spíše do záklonu. A záklon je, jak dobře víme, pro lyžaře cestou do pekel.

Omezený trénink této discipliny (jezdit naplno znamená mít zabezpečení tratě jako při tréninku sjezdu, a to lze jen málokdy), agresivní umělý sníh, silně podbroušené hrany, občas ne zcela ideální viditelnost - to všechno do komplexu důvodů patří rovněž. Naopak moderní silně vykrojené lyže, o nichž se v souvislosti se zraněními loni tolik mluvilo a psalo, v tom jsou tentokrát spíše nevinně. Lyže na super-G mají totiž stanovenou minimální délku a své vykrojení limitované 33 metry, což zrovna „carvingové“ míry nejsou.

Přesto se super-G nemůže ubránit úvahám, zda by se neměly pečlivěji vybírat tratě a využívat jen dostatečně široké, které umožní roztáhnout kurs do šířky a zabrání jeho „šusovacímu“ charakteru. Nebo zda si současný charakter discipliny přece jenom neříká o tréninkové jízdy jako při sjezdu. V každém případě je na místě myslet jak na vyšší atraktivitu této discipliny, tak i na její bezpečnost.

Muže letos čeká sedm závodů (po dvou v Americe pak až koncem ledna v Kitzbühelu), ženy kupodivu plných devět. Loňskými vítězi jsou Renate Götschl a Hermann Maier a zejména o něm ani letos nikdo nepochybuje. Platí totiž: Prosadit se v super-G může jen technicky vyspělý sjezdař, jenž je zvyklý na rychlost a umí i zatáčet. Ideálem je pak ten, kdo je současně i výborným závodníkem v obřím slalomu. Není proto náhodou, že takový komplexní jezdec jako Hermann Maier je po tři roky neohrozitelným „superobřím“ králem.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze