Stres zmizel a Huleš se na motorku těší

Č i m e l i c e - I házení hlíny doma na zahradě využívá Jaroslav Huleš k přípravě před mistrovstvím světa silničních motocyklů. Začíná se 19. března závodem v Jižní Africe a pětadvacetiletý Huleš se vrací do třídy 125 ccm po roce v mistrovství Evropy. "Hlavně neseď doma a nekoukej na televizi. Pořád něco dělej," tlumočí Huleš slova svého šéfa Andyho Leutheho z italského továrního týmu Italjet, který si pro debut značky v mistrovství světa vybral za jedničku čtvrtého jezdce loňského evropského pořadí.

Huleš, který s proměnlivými výsledky vystřídal za tři roky v mistrovství světa tři týmy, se ocitl v nepoznaném postavení.
Italové spoléhají na něho, protože dvojce týmu Leonu Haslamovi, synovi anglického jezdce pětistovek z osmdesátých let, je teprve šestnáct. K ruce dostal mechanika od Itala Melandriho a testovat až do zemdlení není problém. Tento týden jezdí v Bari, pak se přesune do Španělska. Tým si pokaždé pronajme okruh výlučně pro sebe. A hlavně se Huleše nikdo neptá, kolik sponzorských peněz s sebou přinesl, což znamená velkou úlevu.
"Mám jediného sponzora z Česka, na kapotáže, ostatní jsou z Itálie, a to je znát. Dřív jsem se věčně musel dohadovat o penězích, kdežto teď necítím žádný tlak a můžu se plně soustředit na závody. Nejdůležitější je, že mi Italové věří," pochvaluje si Huleš optimistickým hlasem, jaký už dlouho neměl.
S neobyčejnou vervou se proto vrhnul do zimního tréninku. Běhal po svých i na lyžích a díky oblevě se dostal často na kolo. Posilovně ale moc nedá, aby neměl zbytečné svaly.
"Pořád hubnu, teď mám šedesát jedna kilo, chtěl bych se dostat pod šedesát, ale to asi není reálné," připouští Huleš. "Dřív jsem na to šel špatně, jedl jsem pokaždé, když jsem měl hlad, a zkoušel shazovat pomocí ampulí, ale to nezabíralo. Teď mám tvrdý režim, tři jídla denně a po páté večer už nic. Jediné, co fakt zabírá, je prostě nejíst. Nejhorší je chodit po návštěvách, kde vám nabízejí jako pohoštění čokoládu. Musím vydržet. Spát jdu většinou kolem jedenácté, ale když nám nešla televize, dřímal jsem už v půl deváté. Synovi je patnáct měsíců a ráno mě celkem nechá poležet." Kvůli udržení citu pro stroj Hulešovi hodně chybí zimní ježdění na terénní motorce, které mu tým zakázal, aby se nezranil.
"Když po delší pauze potom usednu na silniční motorku, tak mě dva tři dny z toho nezvyku brní prsty, bolí záda a vůbec jsem totálně zničený," vykládá jezdec.
Nejlepší by prý pro Huleše bylo, kdyby sezona se šestnácti závody začínala už dnes.
"Nemůžu se dočkat," tvrdí natěšeně. "S novou motorkou mohou být menší problémy v úvodu mistrovství, ale inženýři tvrdí, že při závodech v Evropě už budeme konkurovat. " V týmu dokonce Huleše lákají, aby se do Itálie přestěhoval, ale jemu se líbí doma v Čimelicích. "Na české poměry se mám dobře," říká. "Ne že bych si žil jako Onassis, ale výplata a případné prémie za umístění vydají na velmi slušný život."