Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


I Číňanky mají horší dny, věří polská hvězda paralympijského nebe

polská stolní tenistka Natalia Partyková | foto: Filip Grim

17 2016
Její soupeřky na opačné straně stolu byly zpočátku překvapené. Nebo spíš zmatené. „Ale už si na mě zvykly,“ říká Natalia Partyková. Polská stolní tenistka se narodila bez pravého předloktí, přesto dokáže svoje konkurentky na velkých turnajích mnohdy porážet.

„Vážně mi to vůbec nevadí,“ ujišťuje 27letá rodačka z Gdaňsku. „Jen ze začátku jsem měla trošku potíže s podáním,“ doplňuje Partyková, která od letošní sezony „pinká“ za extraligové šampionky z Hodonína.

I díky tomu, že se Partyková snaží odjakživa vyrovnat „zdravým“ rivalkám, mezi handicapovanými dominuje. Z paralympijských her má čtyři individuální zlata - z Atén 2004, z Pekingu 2008, z Londýna 2012, triumfovala také letos v Riu.

Jako první stolní tenistka v dějinách se v jednom roce zúčastnila olympiády i paralympiády. Unikátní počin z Pekingu, kterým se může pochlubit jen hrstka sportovců, zopakovala i o čtyři roky později v Londýně.

V Polsku patří mezi známé tváře, je držitelkou rytířského a důstojnického kříže - státních vyznamenání, které jí polští prezidenti udělili za sportovní úspěchy. „Moc takových nás není, většinou je dostávají olympijští nebo paralympijští medailisti,“ podotýká Partyková.

Díky polské reprezentantce se Hodonín opět vrátil do Ligy mistryň, jejíž základní část dnes večer zakončí ve francouzských Metách, české vládkyně už ale do další fáze postoupit nemůžou.

Dvanáctka nejlepších evropských celků se ve stolním tenise na rozdíl od jiných sportů nerekrutuje přes kvalifikačního síto, ale z koeficientu, který určuje postavení hráček na světovém žebříčku.

Partyková se dlouhé roky drží na světovém žebříčku v elitní stovce. „Hraje takovým chlapským stylem, připadá mi to hodně silové,“ charakterizuje ji šéf SKST MART Hodonín Richard Brhel. „Ona je schopná dát servis a výměnu hned ukončit. Zároveň dokáže špatně vyvíjející se utkání otočit díky hlavě. U hry hodně myslí.“

Do Hodonína se jednoruká Polka dostala především díky české reprezentantce Renatě Štrbíkové, s kterou se potkala už v polském Tarnobrzegu. „Všechno mi tady vychválila, že je tu vše o. k., že je tady super atmosféra,“ vypráví Partyková v hodonínské klubovně, zatímco v pozadí je z haly slyšet tréninkový cvrkot.

Na paralympiádu v 11 letech.

„Všichni se o mě starali“

Aktuálně 84. hráčka světového pořadí chytila pálku poprvé v sedmi letech. Stolní tenis si nevybrala z prozíravosti, že v něm nebude její handicap tolik znát.

„Hrála ho o čtyři roky starší sestra a otec, tak jsem chodila do haly taky,“ líčí Partyková. Zatímco většina profesionálek si při podání nadhodí míček druhou rukou, Polka si ho zachytí za pravý loket a spíš ho dolů spustí. „Takhle je to pro mě přirozené,“ popisuje. „Mám trošku složitější pohyby, měla jsem problémy s balancováním, ale zvládám to,“ ujišťuje.

Už coby 11letá školačka se jako nejmladší paralympionička v historii podívala v roce 2000 na hry do Sydney. „Chtěla bych si to zopakovat, podruhé bych Austrálii vnímala jinak. Tehdy jsem byla malá a moc si z toho nepamatuju,“ přiznává hodonínská opora.

Ze Sydney si vybaví dvě vzpomínky. Jednu sportovní - všechny duely v základní skupině prohrála - a druhou mimosportovní. „Protože jsem byla malá, celý polský tým se o mě staral. Všichni byli jako moje rodina,“ směje se.

Zatímco k protinožcům se Partyková vydala spíš za dobrodružstvím, na dalších paralympijských turnajích vládla. „Pochopila jsem, že obhájit zlato je daleko těžší než vyhrát poprvé,“ sděluje. „Od Pekingu všichni očekávají, že vyhraju znovu a znovu. Bývám ve stresu a sama vím, že můžu hrát lépe.“

I kvůli svazující nervozitě si blonďatá sympaťačka daleko víc užívá zápasy na profi scéně. „Na paralympiádě je dvacet soupeřek, možná ještě méně. Jejich úroveň je hodně rozdílná. Většinou bývám daleko lépe připravená než ony, ale o to jsem pod větším tlakem,“ popisuje.

Čínská invaze

Mezi postiženými vyhrála už vše, co se dalo. Už od dětství ale touží pověsit si na krk medaili olympijskou.

Má to však jeden, vlastně několik desítek háčků. „Číňanky,“ povzdechne si Partyková. „Když se podíváte na první stovku, vidíte tam skoro samá čínská jména. Není lehké je porazit,“ konstatuje trojnásobná medailistka z mistrovství Evropy družstev. „Chtěla bych i tu olympijskou, ale obávám se, že to bude jen sen.“

Do her v Tokiu zbývají dlouhé čtyři roky. Proto Polka, která na londýnské olympiádě ve dvouhře pronikla mezi 32 nejlepších, myslí na bližší výzvy.

Třeba na extraligový titul s Hodonínem. V nejvyšší české soutěži má po polovině základní části solidní bilanci 14 výher a tří porážek.

Přitom cestování do Hodonína bývá komplikované. V rodném Gdaňsku, který leží u Baltského moře, sedne na vlak a jede přes 600 kilometrů do Ostravy, kde ji do auta přiberou hodonínské kolegyně. „Párkrát se mi v Polsku na nádraží stalo, že mě lidé poznali,“ líčí Partyková. „Třeba teď naposledy se na mě usmál jeden kluk. Nic neřekl, jen mi ukázal palec nahoru,“ culí se. I to ilustruje, že v zemi severních sousedů se řadí k populárnějším sportovcům. „Je to tím, že jsem se objevila v médiích. To vždycky pomůže,“ uvědomuje si.

„Ale jednou jsi už dojela sama autem, viď?“ mrkne na svoji svěřenkyni šéf Brhel. „Jo, ale musím jezdit v autě s automatickou převodovkou,“ prohodí Partyková.

Zřejmě to je jediná nutnost, kterou jako handicapovaná potřebuje.

Jinak se nelituje. Nežehrá na nepřízeň osudu.

Naopak se usmívá, věří a bojuje. A třeba jednou na velkém turnaji porazí čínské hráčky a získá vysněnou medaili. „I Číňanky musí mít někdy horší dny a mohou prohrát.“

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze