Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Týmové soutěže nám moc ráda, říká stolní tenistka Štrbíková

Renáta Štrbíková | foto: ČAST - František Zálewský.

20 2016
Už dvacet let je jméno stolní tenistky Renáty Štrbíkové součástí každého bulletinu na mistrovství Evropy. Česká reprezentantka ve svých šestnácti letech debutovala na ME v Bratislavě v roce 1996 a letos v Maďarsku slaví krásné jubileum. Má ve své sbírce dvě bronzové medaile ze soutěže družstev a je také úřadující mistryně Evropy ve smíšené čtyřhře. Tato soutěž však nebyla před třemi lety součástí velkého šampionátu.

Na které mistrovství Evropy nejraději vzpomínáte?
Paradoxně nejvíc mi uvízl v paměti hned první šampionát v Bratislavě. Vybavuji si konkrétní zápasy, atmosféru a vše kolem. Obrovským zážitkem byla soutěž družstev, kterou jsem pochopitelně v této podobě vůbec neznala. Kategorie kadetek a juniorek, to byla ve srovnání s velkým šampionátem dospělých dětská hra. Moc si vážím toho, že mě tehdy trenér Zdeněk Šváb do Bratislavy vzal a dal mi šanci. Nevím, jestli jsem v šestnácti letech herně do dospělého nároďáku patřila, ale on už asi tehdy tušil, že tam brzy patřit budu. Měla jsem možnost sledovat hráče, jako byl Švéd Waldner a další hvězdy tehdejší doby. Úžasný zážitek.

Jak vás tehdy mezi sebe přijaly starší zkušenější hráčky?
Měly jsme v té době v týmu vynikající hráčky. Většina z nich se probojovala na olympiádu, což je v ping pongu nesporná známka kvality. Byly tam tehdy Alena Suchánková, Alena Vachovcová, Jana Dobešová a pak další a další. Dnes s odstupem času si myslím, že mě braly jako malou holku, o kterou je potřeba se trochu postarat. Byla jsem, řekla bych, takový talisman. Správně drzý, ale především hodně mladý. Nikdy mi to však nedávaly najevo, nebyla jsem nováček, který nosí vodu a může tak maximálně tleskat na lavičce. Bylo to od nich skvělé a moc jim za to děkuji. Dodnes mám se všemi fantastické vztahy a jsme dobré kamarádky.

Kdy jste si v průběhu kariéry uvědomila, že se z talismanu stala nepostradatelná součást týmu? Hráčka, kterou trenéři staví na první nebo druhé místo v sestavě.
Nikdy jsem si neříkala, že teď to na mně stojí. Přišlo mi to tak nějak automatické. Možná to bylo tím, že jsem začala v národním týmu hrát tak brzo a byla jsem rychle mentálně otrkaná. Vůbec jsem necítila tlak, že právě já musím dělat body a výkon družstva se odvíjí od toho, jak budu hrát já. To je možná rozdíl mezi mnou a Ivetou Vacenovskou, která si tuhle roli uvědomovala, a to jí občas svazovalo ruce. Tak moc chtěla, že někdy tomu tlaku podlehla. Měla jsem štěstí, že poměrně brzy jsem se do pozice jedničky nebo dvojky dostala. Trvalo to snad tři čtyři roky. Proto jsem se s tím velmi rychle vyrovnala.

Podstatně déle však trvalo, než jste si jako tým sáhly na medaili.
Ve Stuttgartu v roce 2009 jsme se dočkaly. Byly jsme typ velmi vyrovnaného mančaftu, který tehdy neměl žádnou vysloveně hvězdu, ale na druhé straně jsme mohly každá nastoupit na kterékoliv pozici v sestavě a tam i bodovat. To bylo moc důležité. Vždyť jsme ve čtvrtfinále porazily velmi silné Rumunky. Od šampionátu ve Stuttgartu je to naštěstí pořád stejné a já osobně jezdím na mistrovství Evropy družstev vždy s cílem, že budeme bojovat o medaili.

Jaký to byl pocit získat medaili na mistrovství Evropy?
Pro mne vůbec nejlepší v kariéře. Já mám opravdu soutěže družstev moc ráda. Tam člověk sdílí radost i smutek s kolegyněmi z týmu. Jsem hodně emocionální typ člověka, proto mi radost týmu přináší víc radosti, než když jsem na ni úplně sama. Ať to zní jakkoliv jako klišé, my jsme posledních řekněme deset let skvělý tým nejen za stoly, ale taky mimo halu. Chodíme společně na kávičku, děláme blbinky, a to nám do určitě míry závidí i některé naše soupeřky.

Byl i tohle důvod, že jste ve Schwechatu v roce 2013 bronzovou medaili zopakovaly?
Myslím, že ano. Jenže tahle medaile byla mnohem víc vydřená. Měly jsme těžký los, Španělky, které jsme porazily 3:2, a pak taky v boji o medaile Bělorusky. Pamatuji si, že jsme prohrávaly 0:2 a Dana Čechová ve třetím zápase vývoj otočila. Iveta Vacenovská byla z první prohry tak zklamaná a naštvaná zároveň, že vynikající obranářku Viktorii Pavlovičovou porazila neskutečně rychlým způsobem. Já jsem ani neměla čas přemýšlet nad tím, že jdu bojovat o rozhodující bod. Prostě jsem nastoupila, věřila si a ono ty vyšlo.

Za dvacet let jste hrála proti mnoha hvězdám evropského stolního tenisu. Na které vzpomínáte nejvíc?
Ono jich bylo opravdu hodně. Začínala jsem s generací, která už třeba deset let nehraje, a naopak kdysi talentované kadetky jsou dnes hráčkami evropské extratřídy. Kdysi to byly skvělé Maďarky Csilla Bátorfiová, Krisztina Tóthová, Rumunka Michaela Steffová,Chorvatka Tamara Boroszová, se kterými jsem vlastně vyrůstala od juniorských let na mezinárodních turnajích. Všechny už skončily, ale potkávaly jsme se spoustu let. Myslím, že současná generace nemá už tak výrazné osobnosti. V Evropě je hodně velmi kvalitních naturalizovaných Číňanek, ale z rodilých Evropanek bych jmenovala například Viktorii Pavlovičovou, Rutu Paskauskieneovou, z těch mladších pak Rumunku Elizabetu Samarovou.

Co myslíte, jak dlouho ještě budete na vlastní kůži poznávat kvalitu nejlepších Evropanek?
Tohle je otázka, na kterou neumím odpovědět. Vím, že bych chtěla příští rok ještě na šampionát družstev. Jak jsem říkala, pro mne tahle soutěž je úplně ze všech nejzajímavější. Co bude pak, to netuším. Jsem ráda, že mám za sebou dvacet let na evropské vrcholné scéně. Vděčím za to zcela určitě především daru od přírody. Není žádným tajemstvím, že nějakou posilovnu či intenzivní kondiční přípravu moc neřeším. To spíš naopak. Ale s výjimkou pravého zápěstí jsem neměla v průběhu kariéry žádný vážnější zdravotní problém. Kéž by to vydrželo.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze