Bez jakékoli pomoci se chce ponořit do hloubky 112 metrů a pak se bezpečně vrátit na hladinu. Nikdo jiný to zatím nedokázal.
Kdybych vám teď řekl: Zadržte dech, jak dlouho byste to vydržel?
Takhle na suchu a bez rozcvičení? Myslím, že šest až sedm minut.
Už jste tím někdy někoho překvapil?
Jednou jsem se ocitl v situaci jak z filmových Pelíšků. Chodil jsem na vysokou a na jedné party jsem ponořil hlavu do vody. Vydržel jsem pět a půl minuty.
Slyší člověk, který dělá to, co vy, od lidí často: Jsi magor?
Slyší. Je to ale dáno neznalostí potápění na nádech. Lidi řeknou: Já jsem se ve škole učil, že po čtyřech až šesti minutách odumírají mozkové buňky. Kdyby to byla pravda, tak bych už žádné neměl a musel bych být úplně blbej. K tomu úbytku totiž dochází, když je mozek bez kyslíku, a to se nám při potápění nestává. Je to tak, že s kyslíkem umíme hospodařit. Navíc jsme při vědomí, i to by lidem mělo napovědět, že nedochází k ničemu výjimečnému či nebezpečnému. A ještě jedna věc: člověk se necítí ve vodě přirozeně. I proto se každý ptá: Co když si někde v té stovce lokneš? Neloknu, tam si nikdy neloknu. Vody si lokneme jen na hladině.
Přesto nedávno při jednom rekordním pokusu zemřel francouzský potápěč Leferme.
Jenže u něj byla chyba v zajištění. Zaseklo se mu lano a nefungovalo náhradní. Samozřejmě tam riziko je, ale když má člověk správné jištění a zabezpečení ponoru, jde o bezpečný sport. I kdyby člověk upadl do bezvědomí, stačí ho vytáhnout k hladině a tam už přijde k sobě.
Jedno mi vysvětlete: proč se vlastně člověk snaží na jeden nádech dostat do stometrové hloubky?
Někdo chce zaběhnout stovku pod deset vteřin, někdo se chce potopit hlouběji než jiný. Každý máme v sobě soutěživost. Mě hlavně fascinují možnosti lidského těla. Je to až neuvěřitelné, vždyť někdo žije na Aljašce, chodí tam v tričku a je mu dobře. Stejný druh homo sapiens je na Sahaře a taky je spokojený. Jsou lidi, kteří dokážou roztlačit lokomotivu s lanem v zubech, karatisti zase hlavou přerazí zeď. Přitom se s tím nenarodili, ale tréninkem vycvičili. U potápění si vědci dlouho mysleli, že když se člověk dostane do třiceti metrů, tak se mu zbortí hrudník. Ale ono je to jinak, plíce v takové hloubce ochraňuje plazma. Zkrátka potápění je pro mě zvědavost.
Dává vám potápění i něco pro obyčejný život "na souši"?
Zaprvé perfektní fyzičku. Potápění je druhá nejvíc kaloricky náročná věc, výš je pouze sekání dříví, až pak maraton a další věci. Výhodu mám v letadle, při přistávání mi nepíská v uších. A hlavně jsem vyrovnanější. Extrémní situace dokážu zvládnout mnohem líp než ostatní. Udržím si odstup.
Je vlastně rozdíl mezi tím, nedýchat na suchu a ve vodě?
Ve vodě je to jednodušší, protože každý z nás má v sobě zakódované reflexy, díky nimž se nám zklidní tep, a tedy dýcháme pomaleji.
Vy prý dokážete tep zklidnit vůlí?
Ano. Ve vodě mi třeba naměřili i osm až deset tepů za minutu. Ale pozor: není to tak, že bych byl napůl delfín. Je to adaptační prvek, který se dá postupně natrénovat. Teď když tady spolu sedíme, tak mám tep přes 60 úderů za minutu, během patnácti dvaceti vteřin ho dokážu shodit tak na 42. Ale snížit, i když ne o tolik, ho dokážete i vy. Stačí mít kratší nádechy, rukou kontrolovat tep srdce a snažit se psychicky oddálit každé další bouchnutí. Budete překvapený, jak rychle nastane změna.
Za jak dlouho byste mě naučil se potápět?
Když ke mně do kurzů přijde začátečník, dokáže zadržet dech na 45 vteřin a na jeden nádech se potopí do šesti metrů. Po čtyřech dnech odchází s tím, že na nádech vydrží mezi třemi a půl až pěti minutami a potopí se do třiceti metrů. Ale není to tak, že bych je někde v bazénu topil. Každý z nás má potenciál, akorát neví, jak si na něj sáhnout. Já mu to ukážu, i proto jsou výsledky tak rychlé.
A je to drahé?
Ani ne. Dřív, když jsem střídal lokality, to stálo sedm set dolarů. Teď, co mám svou stálou školu, to přijde na pět set. Cena kurzu je samozřejmě závislá na tom, kdo vás učí.
|
Martin Štěpánek Narodil se 5. června 1977, vyrůstal v Trutnově. Sám říká, že plavat uměl dřív než chodit. V 7 letech začal s potápěním, naplno je rozvinul v Americe, kam se přestěhoval ve 20 letech. Je mistrem světa, překonal 10 světových Na začátku srpna se pokusí vytvořit nejlepší výkon v královské disciplíně konstantní zátěž (na jeden nádech se chce jen s monoploutví dostat do hloubky 112 metrů a zpět). Cena takového rekordu se pohybuje okolo 70 tisíc dolarů. Český rekord drží i v netradiční disciplíně: pití piva pod vodou. Na jeden nádech uplave 205 metrů. Vitální kapacitu plic má 8,381 litru (= 194 % průměru). Je svobodný, žije na Floridě, kde provozuje potápěčskou školu. |
A vy jste mistr světa i ten, co prý učil golfistu Tigera Woodse. Jak se k vám vlastně dostal?
O něm jsem dlouho nevěděl, tihle lidé si většinou berou soukromé kurzy, ale Tiger se přihlásil do normálního, což mě zrovna u něj překvapilo. Ten člověk je neskutečně pronásledovaný. Jenže se ukázalo, že on neměl nikdy jindy čas než zrovna v tom termínu, a tak musel jít do kurzu s běžnými lidmi. Jenže až do poslední chvíle se to snažil tajit, i proto se třeba přihlásil pod jménem Eric Cartman (postavička ze seriálu South Park). Já na ten papír koukal a říkal jsem si, to není možné.
Kdy jste ho nakonec "odhalil"?
Učili jsme na Kajmanských ostrovech, a když jsme tam přijeli, tak v rádiu hlásili, že na ostrov dorazila jachta Tigera Woodse. To už jsem začal větřit. Pak se za mnou na trénink přijela podívat jeho manželka a bylo to jasné. Když pak dorazil i Tiger, byli tam novináři. Jenže ne kvůli němu, ale kvůli mně. Měl jsem před světovým rekordem, a tak se přijeli podívat, jak vyučuji. Tiger se nejdřív hrozně naštval, že už ho zase vyčmuchali, ale pak byl překvapený, že tam nejsou kvůli němu.
Jaký byl student?
Skvělý. Bylo poznat, že je to profesionální sportovec. Člověk mu něco ukázal a on to hned pochopil, dokázal rychle zklidnit tělo i mysl. Potápěl se do třiceti metrů, jeho žena do pětadvaceti. Hlavně bylo fajn, že mezi námi nebyl vztah učitel–žák, bavili jsme se jako dva sportovci.
A poznali jste, že golf a potápění mají leccos společného?
Ano. Je to podobné hlavně po psychické stránce, v golfu je taky člověk jen sám se sebou. A máme i stejné prožitky. Mě se lidi ptají, jaké mám pocity, když dělám ten hloubkový ponor. Já trapně odpovídám, že si nic nepamatuju. Rekordní ponory jsou spočítány do posledního kopu ploutve, soustředím se tak, že mozek zapomene nahrát, co se děje. Mám jen problesky. A Tiger říká to samé. Že si pamatuje, jen to, jak přistupuje k míčku, a pak až jak ten míček letí. Zapomene na nápřah a úder. Samozřejmě společné je i to, že před výkonem máme každý nějaký rituál.
Jste pověrčivý?
Ne, s pověrčivostí rituály nesouvisí. Je to tak, že když se člověk začne oblékat do neoprenu, začne se strečinkem, tělo pozná, že se za chvíli bude potápět, a dělá změny. Víc se soustředí. Z toho vlastně kdysi rituály vznikly. Když indiáni šli lovit, začali tancovat. Tělo si to pamatovalo, mělo víc síly, víc adrenalinu, bylo lépe připraveno. A oni si mysleli, že jim to dávají bohové.
Vraťme se k vám. Do USA jste kdysi odjel jako mladý student, teď je z vás úspěšný podnikatel a rekordman. Připomíná to pověstný americký sen.
Jel jsem si tenkrát do Ameriky na půl roku přivydělat, jenže dopadlo to úplně jinak. Zůstal jsem bez práce i bez peněz na letenku zpátky. Anglicky jsem neuměl ani slovo, neznal jsem mravy a zákony. Ale musel jsem si s tím poradit, stejně jako spousta jiných emigrantů. Uklízel jsem, dělal hamburgery, byl zahradníkem. Když jsem pak našetřil nějaké peníze, tak jsem šel do školy a udělal si papíry na pracovní potápění. Pak jsem s tím i začal.
Je pracovní potápění hodně odlišné od toho klasického?
Neskutečně. Má to společnou jen tu vodu. A to ta voda je ještě z 99,9 procent strašně špinavá, nevidíte nic. Dělal jsem třeba konstrukce trubek pro ropu, plyn nebo odpad. Kontroloval chladicí věže v elektrárnách. Je to dobře placená, ale drsná práce.
A pak ve vás někdo objevil talent pro světové rekordy?
To ne. Ten náš sport není tak profilový jako hokej nebo fotbal, takže když se objeví talent, kluby se předhánějí, kdo zaplatí víc. Byl jsem s partou kluků, potápěli jsme se a postupně zjistili, že mi to jde lépe než jim. Pak jsem zkusil rekordy.
Teď vás znovu jeden čeká. Na začátku srpna se chcete dostat do hloubky 112 metrů. Jak vlastně takový rekordní ponor vypadá?
Skočíte do vody, vedle vás je připravené a rozhodčími přeměřené lano, kterého se nesmíte během ponoru chytit. Na jeho konci je pak cedulka, kterou musíte přinést nahoru rozhodčím. Vše je do detailu připraveno a zabezpečeno. Takže já se nemůžu jen tak rozhodnout: Hele, dneska je dobrej den, půjdu ještě o metr hlouběji. Kromě toho máte na sobě oficiální hloubkoměr a z rekordní hloubky musí být natočen záběr. Když vyplavu na hladinu, tak musím najít mezi všemi těmi lidmi rozhodčího, což tedy zní jednoduše, ale je to po těch minutách ve vodě docela obtížné. Pak musím dodržet takzvaný protokol: sundat masku, ukázat, že je vše v pořádku, a nakonec zřetelně říct: I am O. K. Všechno musím stihnout do patnácti vteřin, pokud bych to neudělal, diskvalifikují mě.
Stalo se vám to někdy?
Jednou, někdy v roce 2001. Tímhle způsobem rozhodčí zkoumají, jestli u vás nedošlo k hypoxii (sníženému obsahu kyslíku v krvi). Zkrátka jestli člověk nešel za hranu.
Měníte třeba i jídelníček?
Vyhýbám se mléčným výrobkům, protože zvyšují zahlenění organismu, což způsobuje problémy s tlakem. Zároveň hlen snižuje kapacitu plic. A taky nesmím nic s kofeinem, protože ten zvyšuje tepovou frekvenci, a tedy i spotřebu kyslíku. Je to někdy věda, ale to mě právě na tom baví.
 PRACOVIŠTĚ. Pracovní pomůcky Martina Štěpánka: loď, moře, neopren, ploutve, brýle. |
