Není to děsivá představa, že vás jen léky udržují naživu?
Občas mě napadají takové kraviny. Třeba že skončím na opuštěném ostrově a umřu jen proto, že nebudu mít své prášky.
Už jste je někdy zapomněla?
Ne. Vláčím je pořád s sebou v batůžku. Mám je brát ráno, nalačno. Občas si vzpomenu až během dne, ale to není velký problém.
A kdybyste si léky nevzala tři dny?
Padnu na hubu, přestanu fungovat.
V roce 1999 lékaři půl roku tápali, co vám je. Bála jste se?
Moc. Fyzicky i psychicky jsem se trápila. Klepaly se mi ruce, celá jsem se chvěla. Bylo mi hrozné vedro a zároveň mě poléval studený pot.
Když vysadila štítná žláza sprinterce Deversové, vypadávaly jí vlasy.
Také se jí tuk ukládal za oční bulvy a vytlačoval je ven. Naštěstí u mě nemoc tak daleko nepostoupila. Ale ztratila jsem osm kilo váhy, z 63 na 55. Ve spánku jsem měla tep sto, srdce mi doslova dunělo o matraci. Manžela to vždy probudilo a děsil se, co mi je. Hrozné byly i tréninky. Po chvilce mi tep vylétl na 170.
Až potom lékaři zjistili, že za vše může vaše hyperaktivní štítná žláza. Hned jste se rozhodla pro operaci?
Říkali mi pravdu po částech. Nejdřív jen, že musím polykat prášky. Až pak o operaci. Pokud jsem chtěla dál vrcholově sportovat, neměla jsem jinou možnost.
Teď už se stavy vyčerpanosti nevracejí?
Ne. Jednou ročně chodím na kontroly, kde mi mění dávkování pilulek podle váhy. Jen při těhotenství bych musela být pod větší kontrolou. Jinak normálně žiju. Lékaři mi povídají: Sice nemáte štítnou žlázu, ale dostala jste tu nejjednodušší protézu, co existuje - jeden bílý prášek denně.
Operaci jste poradila i lyžařceKosteličové. Kde jste se setkaly?
Psaly jsme si maily. Poruchou štítné žlázy trpí i její otec, mají ji v genech. Jen léky by Kosteličové nepomohly. To by musela skončit s lyžováním.
