"Ještě alespoň ten rok," přeje si olympijská vítězka z Pekingu.
Popáté za sebou jste atletkou roku. Napadlo by vás to před pěti lety?
Kdyby mi to někdo řekl, myslela bych si, že se zbláznil. Je šílené, jak to letí. Ani v nejdivočejším snu bych si nepředstavila, že vydržím takhle dlouho. Snad ještě do příštího roku. To je pro mě největší přání. Ale teď už si to přeji opravdu hodně.
Loni jste přišla v rebelském účesu a vojenské uniformě. Letos v modrých šatech, co se změnilo?
Mám teď takové decentnější období, proto jsem zvolila klidnější účes. Je to potřeba střídat podle nálady, někdy mám chuť ze sebe udělat rebelku, jindy ne. Taky jsem si říkala, že po těch letech bych šaty mohla změnit. Chtěla jsem jít jako dáma a ne jako voják. Když bude negativní odezva od armády, tak máme ještě sportovce roku, kde bych to mohla vyžehlit, tam jsem vždycky chodila naopak v šatech.
Váš tréninkový kolega Vítězslav Veselý byl na vyhlášení v maskáčích.
Koukala jsem, to je po mě největší překvapení dne, týdne, možná měsíce. Dlouho jsme se se skupinou neviděli a tohle se ke mně vůbec nedoneslo. Je dobré, že je zase nějaký atlet v uniformě.
Takže vám teď na tréninku bude jako nadporučici salutovat?
No já nevím, jestli se to naučil.
Mohla byste mu dát i nějaký rozkaz, jak to funguje?
No to bych mohla vyzkoušet, co? Třeba když bude Víťa někde dlouho spát a já bych tam přišla a zařvala: Vztyk!
Letos se na pódium postavil i váš kouč Jan Železný jako trenér roku. Potěšilo vás to?
Je to skvělé. Ale není to jenom moje přičinění, můžou za to i ostatní ze skupiny, kterým se dařilo. Jestli budeme takhle pokračovat, příští rok by jako trenér roku mohl být ještě jednoznačněji. I já na mistrovství světa v Tegu cítila, že jsem mohla Honzovi udělat radost ještě větší. Věřím, že tenhle rok se s tréninky sžiju ještě víc a bude to lepší.
Kam chodíte radši: na Atleta roku, nebo na Sportovce roku, kde potkáte lidi i z jiných sportů?
Jak kdy. Tady se někdy všichni skvěle pobavíme a na Sportovci zase občas vůbec. I když třeba s basketbalistkama nebo s Kreuzigerem jsme si skvěle popovídali. Nejlepší byl můj první Sportovec roku v roce 2006, kdy jsem seděla vedle Petra Čecha, navíc poprvé s přítelem Lukášem v takhle známých společenských kruzích a on byl najednou jako velký fanoušek fotbalu hned vedle slavného brankáře. Do Síně slávy tenkrát uváděli Martinu Navrátilovou, která měla hrozně dojemnou řeč. Čech byl zase po úrazu. Bylo to hodně emotivní, až jsem slzy zatlačovala.
Právě vám skončila dlouhá dovolená. Už tedy zase tvrdě trénujete?
Moc ne. Honza je strašně hodný a dal mi dlouhé volno. Moc mi to pomohlo. Navíc jsme si ho s přítelem Lukášem užili na maximum. Vstávali jsme v sedm, šli jsme si zaběhat nebo zahrát tenis či beach volejbal a to i na dovolené. Pořídili jsme si také labradoří fenečku Kevinu, s kterou jsem proběhla půlku Jizerských hor.
Za posledních šest let jste vybojovala šest velkých medailí. Teď by měla na řadu přijít ta sedmá. Je sedmička vaše šťastné číslo?
Je, bylo by to krásné číslo…
