Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Přejmenovaná klisna Cenzura aneb Když měl Wimbledon tři semifinalistky

TABU. Zpravodajství o vítězstvích Martiny Navrátilové bylo pro československá média dlouho tabu. A tak i tahle fotografie z Wimbledonu v roce 1984 šla rovnou do archivu, aniž byla zveřejněna. | foto: ČTK

14 2014
Nebýt 17. listopadu před pětadvaceti lety, média by je stále předkládala národu jako zrádce. To v tom lepším případě. Jinak měli zmizet z povědomí úplně. Sportovní velikáni, kteří to v komunistickém Československu nevydrželi. Utajeno toho však mělo zůstat mnohem víc. A někdy kolem toho bylo i veselo...!

„Hele, Petr Klíma emigroval. Ze soustředění v Düsseldorfu odletěl do Detroitu, se kterým už o rok dřív při Kanadském poháru podepsal smlouvu.“

Byl to šok. Emigrace špičkových československých sportovců sice nebyla ničím mimořádným, ale tohle mělo grády. Rozpadl se skvělý útok mladíků Rosol, Kameš, Klíma, který znal celý hokejový svět.

„Jak ses to dozvěděl?“
"Píšou to v novinách, podívej.“

Příloha k 25. výročí sametové revoluce

Samozřejmě nešlo o české noviny, pro ty byly sportovní hvězdy, jež uprchly za kopečky, tabu. Psal se rok 1985 a komunistický režim v Československu působil neotřesitelně.

Zprávu o Klímově útěku ukazoval na pláži v Dalmácii mladý Chorvat, záhřebský deník Sportske novosti ji přinesl jako malou senzaci.

Petr Klíma si odchodem do NHL splnil sen; za mořem se mu dařilo a později vyhrál s Edmontonem Stanley Cup. Zároveň si však podepsal ortel. Ve vlasti se o něm nikdo nic nedoví, své blízké uvidí jen těžko, o jeho gólech a vítězstvích referovaly maximálně rozhlasové stanice Hlas Ameriky nebo Svobodná Evropa.

Podobní uprchlíci najednou jako by nebyli, v médiích o nich nesměla padnout ani zmínka, byli vymazáni z encyklopedií. Měli navždy zmizet z historie. Přestali existovat.

Poznala to dlouhá řada slavných sportovců počínaje tenistou Jaroslavem Drobným (emigroval v roce 1949), krasobruslařkou Ájou Vrzáňovou (1950) přes skokanku do vody Milenu Duchkovou (1980), fotbalistu Josefa Kadrabu (1972), tenisty Martinu Navrátilovou (1975), Ivana Lendla (1986) až po hokejisty Václava Nedomanského, Richarda Fardu (oba 1974), bratry Šťastné (všichni kolem roku 1980) či právě Petra Klímu. To jen namátkou.

Petr Klíma (uprostřed) během přípravného utkání ČSSR - Finsko před pražským hokejovým šampionátem. (únor 1985)

Petr Klíma (uprostřed) během přípravného utkání ČSSR - Finsko před pražským hokejovým šampionátem. (únor 1985)

Ale zpět ke Klímovi. Po návratu z Jugoslávie pak v redakci šéf oddělení zopakoval opálenému kolegovi jasný příkaz, který hned po hokejistově útěku vyslovil šéfredaktor (instruován tehdejším komunistickým Českým úřadem pro tisk a informace): „Klíma - nepsat!“ Tak to v podobných případech chodilo.

„Nikdo by si nedovolil takový příkaz porušit,“ vzpomíná jeden z doyenů české sportovní žurnalistiky Pavel Kovář, dlouholetý redaktor někdejšího deníku Lidová demokracie. „Existovala tak zvaná autocenzura, měli jsme strach. Nikdo nechtěl přijít o místo.“

Kde zůstala Navrátilová?

Informační vakuum dostoupilo do takových rozměrů, že docházelo k až komickým situacím. Při tenisovém Wimbledonu v roce 1981 hlasatel ve zprávách Čs. televize oznámil, že do semifinále postoupily Australanka Goolagongová a Američanky Evertová s Austinovou. To bylo všechno. Navrátilovou, která měla právě v tom roce získat americké občanství, nezmínil. Budiž řečeno, že nikoli o své vůli.

O sportovních emigrantech se zkrátka nesmělo psát vůbec. Navrátilová s Lendlem však byli natolik známí, že později, přiblížně v polovině 80. let, mohli být uváděni aspoň ve stručných výsledcích.

Tenista Ivan Lendl při pařížském Roland Garros (1987)

Tenista Ivan Lendl při pařížském Roland Garros (1987)

Přesto nastala v roce 1988 v jedné z redakcí k pozoruhodná situace. Ivan Lendl vyhrál turnaj v Německu, agentura ČTK výsledek vydala a začínající novinář jej chtěl zařadit do krátkých zpráv, což už se smělo, ale zodpovědný redaktor mu to nedovolil. „Zítra je prvního máje, v takový den by Lendlovo jméno v novinách nemuselo působit dobře,“ pravil. Byla to zkušenost hovořící o tom, jak velká byla opatrnost (strach) novinářů.

Když Štrougal prchal z lóže

Nezapomenutelný byl návrat Martiny Navrátilové do Československa v roce 1986, když v červenci přiletěla do Prahy s americkým družstvem na Pohár federace (dnešní FedCup). Do redakcí dorazila z tiskového oddělení ÚV KSČ striktní instrukce: „Pokud se zúčastníte tiskové konference s americkými tenistkami, nesmíte klást otázky Navrátilové.“

Pouze nestor Jiří Nejedlo z Lidové demokracie to pak nevydržel a zeptal se jí, jak se po tolika letech cítí doma. „Je to úžasný pocit,“ odvětila. Jenže ta odpověď stejně nemohla vyjít v novinách.

Při příležitosti pražského turnaje vyšla nevelká publikace o Poháru federace a kapitola o Navrátilové (Velký talent našeho tenisu - Martina Navrátilová, USA) musela být na poslední chvíli odstraněna. Přestože v ní nechybělo nezbytné odsouzení: „V roce 1975 opustila vlast, kde se naučila hrát tenis na světové úrovni. Zklamala tak nejen tenisové příznivce, ale hlavně ty, kteří jí na cestě k tenisovému Olympu pomáhali.“

Pražská Štvanice se stala v červenci 1986 dějištěm 24. ročníku Poháru federace, nejvýznamnější světové soutěže tenisových týmů žen.

Pražská Štvanice se stala v červenci 1986 dějištěm 24. ročníku Poháru federace, nejvýznamnější světové soutěže tenisových týmů žen.

Národ ale věděl své. Když při finále ČSSR - USA Navrátilová vpochodovala na kurt, lidé na přeplněných štvanických tribunách povstali a vzdali jí hold bouřlivým potleskem. Američanky vyhrály 3:0, pozvedly pohár, načež se kapitán týmu Marty Riessen při dekorování šampionek zřekl proslovu. Místo něj si o mikrofon řekla Navrátilová.

„Děkuji vám moc za to přijetí,“ řekla před ztichlými tribunami. „Jsem nesmírně šťastná, že jsem opět v Praze. A doufám, že to nebude trvat dalších jedenáct let, než k vám zase budu moci přijet,“ dodala a rozplakala se.

Následovaly bouřlivé ovace vestoje. Pouze vládní lóže zela prázdnotou, komunističtí pohlaváři v čele s tehdejším premiérem Štrougalem dojemnou situaci neustáli a uprchli. „Raději šli na chlebíčky a šampus,“ se smíchem vzpomíná legendární Jan Kodeš.

Média se k vystoupení Navrátilové opět musela zachovat macešsky.

Taková drobounká provokacička, že?

V rámci „pořádku“ docházelo v Československu (a jeho tisku) k až nepochopitelným absurditám, jež jen dokumentují složitost doby. V červenci roku 1970, tedy v začátcích tuhé „normalizace“ po pražském jaru 1968 a okupaci vojsky Varšavské smlouvy, vyhrála nedělní dostih dvouletých koní v Chuchli klisna jménem Cenzura.

Klisna se narodila v roce 1968 v Napajedlích a v Praze běžela s logem Mladého světa. „Zamiloval se do ní sekretář redakce mládežnického časopisu Antonín Jelínek, velký fanda do koní. Byla ustájená v Chuchli a Mladý svět ji měl jako svoji propagaci v pronájmu,“ přibližuje publicista Petr Feldstein.

Fotogalerie

Zmíněný dostih dvouletých koní se běžel v rámci Československého derby a celé nedělní odpoledne přenášela televize. „V úterý pak vyšla v Rudém právu poznámka Jana Klimenta, obávaného člena kulturní rubriky, filmového kritika, který všechno posuzoval z ideologického hlediska. Nebylo mu zatěžko pustit se i do dostihového sportu,“ vzpomíná Feldstein.

„Dobrá, závodní koně se jmenují různě, viděl jsem v ten den Harmonograma, Norberta, Calypso, Santa Marii,“ psal autor v poznámce. „Jenže stáj Mladého světa svého koně nazvala Cenzura. Taková drobounká provokacička, že? Možná měl kůň to jméno už od dřívějška. Ale co myslíte - hněval by se moc, kdyby se jmenoval jinak? Koně si přece nedávají jméno sami! Tenhle „vtípek“ vypadá dnes trapně.“

Možná to zní neuvěřitelně, ale na základě tohoto upozornění na stránkách stranického tisku se jménem koně začala zabývat „nejvyšší místa“, tedy ÚV KSČ. A soudruzi dospěli k jednoznačnému závěru, že jméno koně Cenzura v československých podmínkách nemá místo a klisna se musí přejmenovat. Vyhrávala dál a v roce 1971 se stala Koněm roku už jako Century.

„Jenže lidé si samozřejmě pamatovali její původní jméno, které mělo zvlášť v té době svůj půvab,“ usmívá se Feldstein.

BIJTE RUSY. Tenhle transparent se po letech dostal až do Národního muzea. V roce 1983 pořádně zatopil televizním redaktorům, kteří komentovali zápas ČSSR - SSSR na mistrovství světa v Mnichově. Německý režisér možná vůbec nechápal politický podtext, nicméně skupinu emigrantů s transparentem v přenosu často ukazoval. Komentátoři to nemohli přehlížet, a tak začali německou režii obviňovat ze spiknutí.

BIJTE RUSY. Tenhle transparent se po letech dostal až do Národního muzea. V roce 1983 pořádně zatopil televizním redaktorům, kteří komentovali zápas ČSSR - SSSR na mistrovství světa v Mnichově. Německý režisér možná vůbec nechápal politický podtext, nicméně skupinu emigrantů s transparentem v přenosu často ukazoval. Komentátoři to nemohli přehlížet, a tak začali německou režii obviňovat ze spiknutí.

Jak tenista Průcha poslal redaktora na kobereček

Na tenisovém turnaji ve Stuttgartu v roce 1981 porazil Jana Kodeše celkem hladce ve dvou setech málo známý Jiří Průcha. Bez ohledu na skutečnost, že Kodeš se už věnoval spíše čtyřhře, to bylo velké překvapení. Tehdy pětadvacetiletý Průcha způsobil problémy nejen slavnému soupeři na kurtu...

„Nevím už, jestli ten výsledek vydala agentura ČTK nebo jsme se ho dozvěděli jinak, ale v každém případě se ho jeden z kolegů chopil a napsal sloupek o tenisové senzaci, kterou přichystal mladý český tenista Průcha,“ vybavuje si Aleš Pohořal, šéf sportovní rubriky tehdejší Večerní Prahy.

List, který měl uzávěrku před polednem, se začínal prodávat kolem třetí odpoledne. „A už ve čtyři hodiny jsem musel k šéfredaktorovi na kobereček!“ líčí Pohořal. „Vynadal mi, že volali z tiskového oddělení ÚV KSČ. Jak to, že prý nevíme, že tenista Průcha už před třemi lety emigroval do Německé spolkové republiky a že je vlastně zaprodanec?! Jak jsme to mohli vědět? Jeho jméno jsme do té doby neznali a bylo přece tak krásně české. No, nějak jsme to díky šéfredaktorovi ustáli,“ usmívá se Pohořal při vzpomínce.

A kdyby Vaše Výsost věděla...!

V CÍLI. Jednou z inspirací byla sochaři Hankomu slavná Zátopkova fotka z olympiády v Helsinkách z roku 1952, kde získal tři zlaté medaile v běhu na 5 a 10 kilometrů a v maratonu.

Do soudku historek, jež nemohly proniknout na stránky tisku, přispěly i ty, které se odehrály už brzy po komunistickém převratu v Československu. Úsměvy vyvolala scénka, která se odehrála v sídle hlavy Britského království v roce 1948.

Králi Jiřímu VI. a jeho choti tehdy v Buckinghamském paláci představovali zlaté medailisty z olympijských her v Londýně.

„Toto je Emil Zátopek, důstojník Československé armády, vítěz běhu na deset kilometrů,“ představili slavného atleta. Královská choť složila armádě země ze středu Evropy poklonu – musí být úžasná, když má tak rychlé důstojníky. Jenže doktor Popel, vedoucí družstva úspěšných československých kanoistů, zareagoval v souladu s poúnorovou dobou: „A kdyby Vaše Výsost věděla, jak rychle dnes utíkají naši generálové!“

Skutečnost, že zmíněný činovník pak nesměl několik let do zahraničí, neboť ne všichni zúčastnění měli smysl pro humor a pozorná „ouška“ v československé výpravě už vůbec ne, již zavál prach. Nicméně historku, kterou slavný český běžec dával s odstupem let k dobrému, ještě ne.

Knoflíček: Jágr se nechal stříhat podle mě:







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze