|
PŘÍBĚHY |
Souboje o prvoligové body na pardubickém trávníku. Tenisté Ivan Lendl či Yannick Noah hrající na chrudimském japexu. Špičkoví cyklističtí dráhaři kroužící po velodromu Letního stadionu.
Světová motokrosová esa na trati holické Poběžovické kotliny.
To vše už je minulostí.
V Pardubicích se marně sní o nejvyšší fotbalové soutěži. Cyklistická Dukla se před lety přesunula do Brna a později byl zbořen i ovál. Tenisová esa v Chrudimi už dávno nebojují o fiftýny v Královském poháru, který dnes už ani neexistuje. V Holicích sice stále burácejí motokrosové stroje, ovšem světová elita zde už dávno na trať nevyjíždí.
Sportovní mapa Pardubického kraje se změnila. Tradiční „jednorázové stálice“ však zůstaly.
Dostihový svátek roku? To je nejen pro region, ale pro celou republiku Velká pardubická. V říjnu zaplesá i srdce motoristických fanoušků. Nejstarší plochodrážní závod na světě, při němž si vítěz nasadí na hlavu tolik ceněnou Zlatou přilbu, má stále své neopakovatelné kouzlo. „Jsou to sportovní klenoty Pardubic,“ pronesl Petr Moravec, tiskový mluvčí AMK Zlatá přilba Pardubice.
|
Oblíbený stadion ustoupil V očích především mladší generace je stadion s hradeckým fotbalem bezvýhradně spojován a pomalu se zapomíná, že k hradeckému fotbalu dlouhá desetiletí patřil jiný stánek. A ještě v 80. letech, tedy relativně nedávno, na hřišti u nemocnice Hradec odehrál několik druholigových zápasů, na které do hlediště přišly tisíce diváků. „Bohužel však stadion tehdy už neposkytoval potřebné zázemí ani pro hráče, ani pro diváky,“ říká Miloš Mejtský, dnes asistent trenéra druholigového Hradce, který si jako hráč pamatuje výbornou atmosféru, jež na jaře roku 1980 u nemocnice provázela cestu hradeckého mužstva za vítězstvím v jedné ze skupin tehdejší druhé nejvyšší soutěže. To však už byla spíše labutí píseň oblíbeného stadionku. „Ale ta atmosféra se nedá zapomenout. Všechno tam bylo blíž, všichni byli v kontaktu. Hráči, diváci, rozhodčí.“ V roce 1980 měl stadion u nemocnice za sebou bohatou fotbalovou minulost. V jeho prostorách se fotbal hrál od roku 1905, první dřevěná tribuna tam vyrostla v roce 1919. V tomtéž roce nerovný travnatý povrch klub nahradil škvárovým a ta se se stadionem táhla řadu desetiletí. Až do roku 1965, kdy po prvoligovém zápase s VSS Košice bylo hřiště na půl roku zavřeno. Když však v říjnu toho roku do Hradce přijela pražská Sparta, bylo hřiště už zatravněné. Jenomže v té době už stál rozlehlý Všesportovní stadion s atletickou dráhou, na který se fotbalový Hradec na konci šedesátých let definitivně přesunul. Své v tom sehrál zájem vedení města, které s velkou slávou Všesportovní stadion postavilo a chtělo, aby se na něm také hrálo. Ještě několikrát si však fotbalisté mohli vyzkoušet jaké to je, když se u nemocnice hraje a v hledišti jsou tisíce diváků. Jenomže do zázemí stárnoucího stadionu dlouho nikdo neinvestoval a nic na tom nezměnil ani rok 1989. |
Řadí se k nim i šachový festival Czech Open. Vznikl v roce 1990 a postupně se vypracoval v ojedinělou akci, na niž přijíždějí hráči z desítek zemí celého světa.
A sport číslo 1 v kraji? Ani tady se v průběhu let nic nezměnilo. Spíše se jeho pozice ještě výrazněji upevnila. Pochopitelně je to pardubický hokej. Poprvé postoupil do nejvyšší soutěž v roce 1950 a od té doby ji nikdy neopustil.
V posledních letech přitahuje do ochozů v tuzemsku nevídané návštěvy, které se řadí i mezi evropskou špičku. Nic na tom nezměnila ani letošní neúspěšná sezona, v níž HC Moeller jako úřadující šampion chyběl v play-off.
A co dnes „frčí“ v regionu? Stává se baštou menších sportů, které nepřitahují pozornost tisíců fanoušků. Pyšní se ale mnoha úspěchy a v posledních letech i mistrovskými tituly.
Futsalisté mají momentálně tři týmy v první lize. V roce 2003 putovalo zlato do Vysokého Mýta, poté dvakrát do Chrudimi. Vloni se českými šampiony stali sáloví fotbalisté z Poličky, dva tituly v řadě mají i pardubičtí šachisté, a dokonce sedm let vládne synchronizovanému bruslení skupina Orion z Pardubic.
Velké kluby v hradeckém kraji pády zvládají
Na tuto dobu mohou příznivci hokejistů Hradce Králové už vzpomínat jen jako na nepříjemnou noční můru. Před šesti lety se nejlepší klub Hradeckého kraje málem propadl do krajských soutěží. Tím by tak završil cestu, která na počátku 90. let paradoxně začala směrem nahoru. Tehdy totiž klub odkoupil Čechoameričan Jan Voda a brzy se slavil postup do extraligy. V ní však Hradec vydržel pouze jedinou sezonu a pak začal klesat.
Na dno si sáhl na přelomu tisíciletí, pak ale blížící se potupě unikl. Dnes patří mezi přední mužstva druhé nejvyšší soutěže, kde ve své historii působil nejčastěji.
Sportovní historie je plná podobných pádů, jaký před lety předvedl právě hokejový Hradec.
Nutno však podotknout, že významné kluby z Hradeckého kraje si ve velké většině zachovávají sportovní kontinuitu i poté, co se pádem komunismu v roce 1989 výrazně změnily podmínky pro sport a kluby v něm působící.
Basketbalisté Hradce Králové v 90. letech slavně postoupili do nejvyšší soutěže a ocitli se mezi elitou. Tam však vydželi pouze jediný rok a už se nikdy nevrátili. Naopak postupně zmizeli z republikových soutěží a letos působili jen v nejvyšší krajské lize, což je hned o několik tříd níže, než byli před několika lety.
Sportovní historie však nezaznamenala jen pády klubů a mužstev. Také sportovní podniky a sportoviště píší svoji historii a řada z nich už jen vzpomíná na zašlou slávu.
Příkladem může být motocyklový závod O cenu Prachovských skal v Jičíně. Slavný podnik skončil už dlouho předtím, než by se musel začít vyrovnávat s novými společenskými podmínkami.
|
Přání fanoušků splnila Bohdaneč pouze na rok Právě v tento den se na bohdanečském trávníku hrálo poslední prvoligové utkání Atlantiku. Roční účinkování fotbalistů z lázeňského města v nejvyšší soutěži se chýlilo ke konci. Od té doby už třeba Sparta nebo Slavia do Pardubického kraje nepřijely bojovat o mistrovské body. Přání mnoha fanoušků však je zatím spíše utopickým snem. Nosí ho v hlavách už mnoho let. Pardubice nepatří mezi fotbalové bašty, v nichž se nejvyšší soutěž hraje či hrála desítky sezon. Ovšem kluby SK, Dukla a VCHZ patřily mezi prvoligové účastníky. Ovšem v „dávné“ historii. Poslední ročník nejvyšší soutěže s pardubickým týmem se hrál v letech 1968/69. Od té doby se liga vyhýbá městu obloukem. Tedy s jedinou výjimkou. Atlantic stoupá vzhůruV listopadu 1991 došlo ke sloučení Tesly Pardubice B a Sokola Bohdaneč, který tehdy hrál okresní přebor. Nový majitel klubu Jiří Novák se však netajil smělými plány. A v následujících letech je také uskutečnil. Začala nejslavnější éra fotbalu v lázeňském městě. Do klubu AFK Atlantic přicházeli každoročně hráči zvučných jmen a s nimi i postup vzhůru. A v roce 1997 přišel i splněný sen. Tým obsadil stříbrnou příčku ve druhé lize a zajistil si účast v nejvyšší soutěži. „Byly to krásné roky,“ vzpomínaly tehdejší opory Jiří Valta a Rostislav Macháček na působení v Bohdanči. Ovšem premiérové utkání na stadionu Na Baště skončilo neúspěchem. Atlantic prohrál 0:1 v derby s Hradcem Králové. A byla to předzvěst neradostných časů. Sestup a záhy konecPorážky neustále přibývaly a prvoligové účinkování se scvrklo v roční epizodu. Chudý zisk 11 bodů a pouze dvě vítězná utkání odsoudila Atlantic k poslednímu místu v tabulce a sestupu. Druhá liga se pak v Bohdanči hrála ještě dvě sezony. Sloučení s pardubickým Slovanem a přesun nově vzniklého klubu FK AS do Pardubic znamenaly konec. Na čas poté sice opět bohdanečský fotbal ožil. Vrátila se řad hráčů ze staré sestavy a znovu táhli Atlantic vzhůru v krajských soutěží. V roce 2003 vyhrál přebor, ovšem do divize se už nepřihlásil a klub zanikl. |
Lázně Bohdaneč - 31. května 1998. To je datum, na které si leckterý fotbalový fanoušek v regionu vzpomene s nostalgií a slzou v oku. V Holicích jsem navázal na legendy, vzpomíná Kovář
Holice - Porazil vycházející hvězdu světového motokrosu Francouze Baylea a posléze se postavil na třetí stupínek.
V mistrovství světa sice dokázal zajet i lepší výsledek, ovšem právě bronz z roku 1987 ho hřeje u srdce nejvíce. „Od té doby český motokrosař nikdy doma nestál na bedně,“ upozornil PetrKovář. Životní závod ve třídě do 125 ccm zajel v Poběžovické kotlině v Holicích. „To byla motokrosová Mekka,“ prohlásil bývalý úspěšný motokrosař. „Byl jsem šťastný, že jsem navázal na umístění Falty, Baborovského, Velkého a dalších legendárních jezdců.“
Světový šampionát se v Holicích jel poprvé v srpnu 1960. Od té doby na vyhlášenou trať zamířila motokrosová esa téměř každoročně.
„Pamatuji, že tam na závody chodilo třeba osmdesát tisíc lidí,“ vzpomněl Kovář. „Za komunistů to byl pro lidi svátek. Chtěli vidět reklamy, smrad triček a benzínu, podívat se na zápaďáky.“
A taky se těšili na úspěchy domácích borců. A často se jich dočkali. Naposledy v roce 1987 v podání Kováře. Tehdejší československá jednička skončila celkově třetí za mistrem světa van den Bergem z Nizozemí a Baylem z Francie, když ve finálových jízdách dojela druhá a šestá.
„Baylea, který byl tehdy mladým závodníkem, jsem ale v jedné rozjížďce porazil. Moc jsem si toho vážil. Vždyť je to možná nejlepší jezdec všech dob. Když odešel do zámoří jezdit superkros, tak tam Američany vypráskal,“ řekl Kovář.
„Sice jsem v roce 1986 skončil ve slovenském Sverepci celkově druhý, ale nejraději vzpomínám právě na tento holický závod.“
Byl tehdy i vcelku zvláštní. Sobotní tréninky provázel hustý liják. „Pořadatelé dělali maximum, bagry odtlačily bahno z tratě. Ale jezdci ze západu stejně nechtěli vyjet. Báli se zranění, radši to sabotovali,“ zavzpomínal Kovář. „Ale nedělní závod vyšel parádně. Počasí se fantasticky změnilo, bylo nádherně.“
Nejen sluníčko udělalo divákům radost. Potěšil je i Kovář, když se postavil na stupně vítězů. „Do dneška si tohoto úspěchu nesmírně vážím,“ prohlásil skvělý motokrosař minulosti. Tradice mistrovství světa v Holicích skončila v roce 1994. „Kdyby se tam vrcholné závody zase někdy vrátily, byl bych moc rád,“ řekl Kovář.
|
Závod nepřežil volání po bezpečnosti V roce 1962 se na motocyklových závodech v Jičíně údajně sešlo 100 000 diváků. Motocyklové závody se v Jičíně začaly jezdit v roce 1952, o několik let později byla závodní trať prodloužena do Prachova a do okolí Jinolických rybníků. Od té doby měřila přes čtrnáct kilometrů. Právě na ní se jičínský podnik dožil své největší slávy. Přitahoval přední domácí jezdce, kterým často konkurovaly také hvězdy ze zahraničí, byl oblíbeným podnikem motoristických fanoušků. „Jezdili tady všichni naši nejlepší včetně Františka Šťastného, v roce 1970 tady závodil slavný Ital Silvio Grassetti, pozdější vicemistr světa, v jednom z ročníků se tu vůbec poprvé v Čechách představily závodní motocykly značky Honda,“ vyjmenovává slavné chvíle jičínského závodu Král, „k tomu se také musí přiřadit závody automobilů, které byly také velmi populární.“ Pád z motoristického výsluní Jičín zažíval pozvolna. Postupně totiž pořadatelé nebyli schopni zajistit na tak dlouhém okruhu bezpečnost. „Bylo to čím dál těžší, bezpečnostní opatření byla stále přísnější,“ říká Král a má po ruce krásný příklad: Když se v roce 1960 poprvé dostal mezi pořadatele závodu, stačilo po trati rozmístit 150 balíků dřevité slámy. Ta měla chránit nebezpečná místa na trati. „Jenomže když jsme pořádali poslední ročník, už jsme museli po trati rozvozit jedenát tisíc balíků,“ vysvětluje bývalých technický ředitel závodu. Naposledy se po okruhu skrz Prachovské skály jelo v roce 1976. O dva roky později sice Jičínští závod uspořádali znovu, ale na podstatně kratším okruhu v blízkosti Robous. Nová varinata však přežila jen dva ročníky. „Už nebyl zájem do nového projektu dávat peníze, nakonec jsme ustoupili Hořícím, kde se také jezdilo a kde byl velmi zajímavý okruh,“ popisuje Král konec závodů v Jičíně. Zanedlouho to už bude třicet let, přesto na závody tehdejší pořadatelé s nostalgií vzpomíjí: „Bylo to pro nás všechny hodně smutné, byl to velký koníček. Byla to výborná parta lidí, která bez nároku na odměnu připravovala tak velkou akci.“ |
