Lidé zapomínají. Z pamětí se jim vytrácejí hlavně ty neblahé zážitky. Obyvatel newyorské části Brooklyn se ovšem vztek na Waltera O’Malleyho drží už přes půl století.
Obchodník s nemovitostmi jim v roce 1957 ukradl jejich milovaný baseballový klub Dodgers – přestěhoval ho do Los Angeles. Stále mezi nimi koluje fór: „Kdyby skalního příznivce Dodgers zavřeli do jedné místnosti s Hitlerem, Stalinem a O’Malleym a dali mu pistoli se dvěma náboji. Koho by zastřelil? O’Malleyho. Dvakrát.“
Šílení masoví vrazi zaslouží milost víc než podnikatel s irskými předky, jehož později uvedli do Baseballové síně slávy? Jistě, v tom vtipu se skrývá kus nadsázky. Není pochyb o tom, kdo je opravdu zloduch. Případ jen ukazuje, jaké vášně zaplanou, objeví-li se ve sportu odůvodněné podezření ze zrady.
Emoce cloumají sportem
Hrdina se rázem promění v grázla. Verdikt je vynesen ihned, jako před vojenským soudem. „Přitom podstata problému je často jiná, než se zdá na první pohled,“ říká psycholog Michal Šafář z Univerzity Palackého v Olomouci. „Jenže těžko chtít, aby lidé o něčem dlouze hloubali. Sport je zábava, odreagování. Emoce k němu patří, činí z něj atraktivní záležitost. Právě v něm se nejsnáz vybouří.“
Markéta Sluková vyměnila parťačku Kristýnu Kolocovou za vyšší spoluhráčku Barboru Hermannovou. Tu navíc odloudila Martině Bonnerové, takže rozeštvala další reprezentační dvojici. Podvedené slečny Kolocová s Bonnerovou zůstaly na ocet. Veřejnost má jasno. Hanba Slukové! A taky našeptávači Simonu Nauschovi, jenž s ní chodí a taktéž populární duo trénoval.
Málokoho už zajímá, že se Kiki a Maki v přípravě i zápasech trápily. Že rok před olympiádou uvázly v krizi, ze které nenacházely východisko. Že možná měly k rozluce víc důvodů, o nichž se nahlas nemluví.
Stejně tak se v Brooklynu zpravidla opomíjí skutečnost, že newyorští politici a úředníci O’Malleymu odmítli vyjít vstříc, když chtěl pro Dodgers postavit novou arénu. I proto tým přesunul do Kalifornie.
„Marketingově a mediálně se často uměle nadhodnocují emoční charakteristiky, které utvářejí příběh,“ tvrdí Šafář. „Každý slyší na hesla: kamarádky od dětství nebo za klub by dýchal. Naopak ekonomické a výsledkové vlivy se potlačují.“
Na první pohled nenáleží řadě proradníků nic než čiré opovržení. Už na ten druhý někteří zaslouží aspoň kapku pochopení. Vždyť jejich motivy nejsou pokaždé zavrženíhodné. Sportovní dějepis je protkaný rozmanitými historkami, některé končí až pohádkově.
Na Růču se pískat nedalo
Stačí si vybavit hokejistu Martina Ručinského. Na jaře 2008 skončil v NHL a místo comebacku do Litvínova, kde vyrostl a naučil se hrát, se upsal pražské Spartě. Jeho důvody nebyly nějak vznešené, lidsky pochopitelné však ano. Bydlel kousek od Staroměstského náměstí. Měl tu řadu kamarádů. Sparta je velký klub. Nelákalo jej trmácet se denně 110 kilometrů tam a 110 kilometrů zpátky.
Nejprve úplně nerozuměl poprasku, který způsobil. Proč mu anonymové na internetu vyhrožovali, že mu rozbijí hubu a zapálí jeho litvínovský dres? Časem pochopil. Hvízdali na něj i při rozlučkové exhibici s kamarády Robertem Reichlem a Jiřím Šlégrem, kteří ze světa neomylně zamířili do městečka pod Krušnými horami.
Martin Ručinský
V říjnu 2010 se pokorně vrátil do Litvínova. Uznal chybu a tvrdil: „Budu řadový hráč.“ Leč válel jako zamlada. A záhy vyrazil do restaurace Nudle za členy fanklubu, což v článku na internetu popisoval jeho předseda Jan Ptáček.
„Mluvil spíše málo, rozdal pár autogramů, každý se s ním chtěl vyfotit a on zaplatil dva sudy. Abychom to zapili. Upekla se další věc: 25. ledna 2011 vyrazilo z Litvínova na Spartu pět autobusů. Zaplatil je Růča. Byla to opravdová invaze, vyhráli jsme 1:4. Může to vypadat, že si nás chtěl koupit, ale tak to nebylo.“
S bandou nadšenců zvanou Ropáci on Tour spolupracoval. Nevrlé reakce obecenstva utichly. „Na Růču se prostě pískat nedalo,“ tvrdil Ptáček. Ručinskému prospěla duševní očista. Ač několikrát zvažoval odchod do penze, v Litvínově ho vždy dokázali přemluvit, aby vydržel. Zůstal posledním z výjimečné generace, jež si slibovala, že jednou pro Chezu dobude titul. Už to připomínalo báji, která se na Zimním stadionu Ivana Hlinky a v nedaleké Nudli bude vyprávět navěky.
Ručinský tu „přísahu“ porušil. Odhodlal se k pokání a nakonec právě on – ve 44 letech znavený a zraněný – na jaře dovedl tým k prvnímu ligovému triumfu. Křiklouni, kteří mu spílali, vyvolávali jeho jméno a děkovali mu. Vášně se opět rozproudily. Stal se hrdinou. Bylo to dojemné. Kdo ví, zda by Litvínov dobyl vysněný pohár, kdyby onehdy Ručinský nezradil?
Odpuštění? V nedohlednu
I proto je ošidné proklínat hvězdu za zdánlivě odporné chování. „Člověk se v průběhu kariéry vyvíjí. Posouvají se jeho hodnoty, priority, preference, mění se vazby a vztahy,“ říká psycholog Šafář. „Někdy je dokonce potřeba sebrat odvahu a ukončit spolupráci s kolegou, trenérem nebo týmem, aby sportovec mohl dál růst.“
Hokejista Patrik Eliáš je právem pyšný na to, že v NHL dosud sloužil jen jedinému klubu - New Jersey Devils. Patří jim od června 1994, kdy ho draftovali. V lize jsou tak věrní muži ohroženým druhem. Kdysi odmítl třeba velkorysou nabídku od slavných New York Rangers.
„Cením si toho,“ tvrdí. „Ale taky si občas představuju, oč jsem přišel. Nehrál jsem třeba za kanadský klub a nepoznal tamní hokejový blázinec. Třeba jednou budu litovat.“
Jiní vábení peněz neodolali. Portugalský fotbalista Luis Figo rozzuřil barcelonské fanoušky, když se nechal zlákat do Realu Madrid. Úhlavní rival katalánské sportovní chlouby zrovna otevíral éru Galácticos. Miláček Figo byl pro diváky na stadionu Camp Nou náhle Satanem. Zloba tryskala z jejich hrdel. Na transparentech stálo: Jidáš. Vyvrhel. Žoldák.
Luis Figo
Z hlediště pro 98 tisíc diváků na něj pršelo ovoce, zapalovače, golfové míčky nebo i nože a lahev od whisky. Jednou se chystal kopat roh a kousek od něj přistála na trávníku hlava selete.
Rozhodčí musel přerušit utkání na 20 minut. Figa i na letišti provázeli tělesní strážci. „Bál jsem se, že nějakému šílenci přeskočí. Cítil jsem se jako v kůži vraha,“ řekl záložník s pověstí kavalíra. Čas nenávist nerozehnal. Odpuštění je v nedohlednu.
Důkaz? Na jaře se chystala exhibice legend před finále Ligy mistrů a Barcelona požádala pořádající UEFA, aby původně pozvaný Figo nenastoupil. Portugalce může utěšovat, že mu přestup prospěl a že v Realu získal řadu trofejí.
Podobně si mohl blahořečit hokejista Jaromír Jágr, když v létě 2011 po působení v KHL senzačně kývl na nabídku z Philadelphie. Už se ho chystali vítat příznivci Pittsburghu, kde byl kdysi modlou. Jenže bossové Penguins mu předložili nepříliš vábnou smlouvu a odradili jej.
Zhrzení občané „Ocelového města“ mu připomínali někdejší hlášky, že za tým vlastněný Mariem Lemieuxem by hrál i za minimální mzdu. A obřadně pálili trika s jeho číslem a jménem, poněvadž se připojil k sokům z Philadelphie.
Jágr nepodlehl sentimentu, ve Flyers našel vhodné prostředí, vzkřísil svou zaoceánskou kariéru a v NHL se drží i v pokročilém věku. Že volil sobecky, mu připomíná nevrlé bučení publika při každé partii v Pittsburghu. Zároveň však, jako většina profesionálů, sledoval své vlastní zájmy. Hledal důstojnou pozici v mužstvu, šanci na úspěch a patřičné finanční ohodnocení.
Často se v podobných situacích mluví a píše o charakteru těchto padouchů. Povahové rysy se v jejich chování pochopitelně projevují. „Ale občas se mi zdá, že jsme na sportovce až moc přísní,“ tvrdí Šafář. „Polovina manželství se rozpadá, aniž by to muselo znamenat, že je mezi námi tolik podvodníků.“
Byls bohem, jsi volem
Jsou zrady veskrze pošetilé. Není snadné například porozumět kouči Františku Strakovi, jenž se odedávna označoval za ryzího sparťana a navážel se do Slavie. Načež se od ní nechal najmout.
„To je archetypální zrada,“ říká Šafář. „Postavil si image na oddanosti Spartě a přeběhl k historicky největšímu soupeři. Je to otázka emoční inteligence. Sedí k tomu i ty protesty blížící se lynči.“
Sprostě mu nadávali přívrženci obou klubů. Ti slávističtí mu na tréninkovém hřišti vyrobili hrob, uspořádali průvod. Sparťané mu na transparentu vzkázali: „Strako, byls bohem, teď jsi volem.“ A na dům za Prahou mu dokonce sprejem napsali: „Zradils Spartu, některé věci se neodpouštějí.“
Dům fotbalového trenéra Františka Straky v Kněževsi poté, co se stal koučem Slavie (14. října 2011).
Straka uznal, že pochybil. Žádal sparťany o odpuštění. Ale hrozí mu, že z pranýře už nezmizí.
Dosti nerozumný byl rovněž manévr tenistky Andrey Hlaváčkové, jež odvrhla deblovou kolegyni Lucii Hradeckou v září 2013, jen pár týdnů po společném triumfu na US Open. Šokujícím způsobem zrušila značku H + H, podobně atraktivní, jako byla „Kiki & Maki“.
Objasňovala, že se hodlá víc soustředit na dvouhru a ve čtyřhře prorazí s Lucií Šafářovou. Oba plány ztroskotaly. Už na jaře 2014 se veřejně kála a na podzim se jako polepšená nevěrnice vrátila k Hradecké.
Ještě mnohem spektakulárnější jsou kotrmelce basketbalové celebrity LeBrona Jamese. V přímém přenosu stanice ESPN nazvaném „Rozhodnutí“ 8. července 2010 ranil fanoušky Cleveland Cavaliers. Oznámil, že odchází do Miami.
Nepomohlo, že bedlivě sledovaná estráda vynesla šest milionů dolarů na dobročinné účely. Spíš mu přitížilo vysvětlení, že v silném Miami bude mít lehčí pozici než v Clevelandu, kde tým stál na něm.
Bývalí šampioni Michael Jordan a Magic Johnson mu vytýkali, že je zbabělec. Tepali do něj komentátoři i čtenáři. Vyšvihl se na špičky žebříčků nejméně populárních sportovců. I tehdy vzplály dezertérovy dresy.
Na Floridě ovšem James dosáhl svého. Vydělal „balík“ a dvakrát dovedl Heat k titulu. Drama dospělo ke zvratu loni v červnu, kdy se vyvázal z kontraktu a vrátil se do rodného Ohia. Letos bylo blízko k happyendu á la Ručinský. Dotáhl Cavaliers až do finále NBA, byť na zisk trofeje to tentokrát nestačilo.
Nepomůžeš, prásknu tě!
Ve slově zrada se skrývá třaskavý náboj. Dali se k ní svést Jidáš či Brutus. V mnichovské dohodě se k ní uchýlili Chamberlain s Daladierem. Své druhy udal parašutista Čurda, koupit se nechal padlý kněz Plojhar.
Jak bylo naznačeno, ve sportu se nejčastěji vyskytují zrady přestupové či rozchodové. Bídáky se leckdy stávají majitelé klubů. Podobně jako newyorský realitní magnát O’Malley se provinil edmontonský podnikatel Peter Pocklington, přestože lidu vzal jen jednoho hráče. Vlastník hokejových Oilers se ocitl ve finanční tísni, a tak v létě 1988 prodal do Los Angeles místního miláčka Waynea Gretzkého. Nikdy mu zřejmě nebude prominuto.
Na rozhřešení musel trpělivě čekat ruský hokejový bek Alexej Kasatonov, jenž se ve sporu Vjačeslava Fetisova s komunistickými šéfy v závěru 80. let nezastal svého rebelujícího kamaráda. Tenkrát nenašel odvahu, podpořil tyranského kouče Viktora Tichonova a Fetisov mu odpustil až po mnoha letech.
Na věky věků jsou pravděpodobně nepřátelé amerických cyklistů Floyda Landise a Lance Armstronga. Oba jsou lotři. První však nejspíš vydíral a podrazil druhého.
Landis se v roce 2010 dožadoval angažmá v týmu RadioShack, kde byl jeho někdejší kolega Armstrong lídrem: „Když mi nepomůžeš, prozradím vše, co vím.“
Jelikož mu nebylo vyhověno, rozpoutal bouři, jež smetla jednu z nejzářivějších sportovních ikon. Prozradil, jak Armstrong dopoval a naváděl k témuž ostatní. Hnán záští a ješitností odhalil lži a podvody, které zamořily cyklistiku. A dokázal, že i zrada bez špetky ušlechtilosti může vlastně být prospěšná.
