Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Soupeřky měly respekt. I díky tomu jsem chytala dlouho, říká Černá

Lenka Černá v brance Zlína | foto: Luděk OvesnýMAFRA

20 2014
Lenka Černá už házenkářské střelkyně nedeptá. Brankářská legenda, která dopomohla ke slávě i panenkám z Veselí nad Moravou, přestala chytat ve 48 letech. Času má však pořád málo. Ve Zlíně teď vychovává svoje nástupkyně jako trenérka brankářek.

Do haly nepřišla ani nepřijela autem. „Chtěla jsem ji dlouho, strašně mě to baví,“ ukazuje Lenka Černá na stříbrnou koloběžku.

I nablýskaný stroj symbolizuje zásadní změnu v jejím životě. Už není chytající legendou české házené, ve 48 letech dala definitivně sbohem své veleúspěšné kariéře a stala se z ní trenérka na plný úvazek.

Je pro vás koloběžka tak trochu návratem do dětství?
Jako malá jsem měla červenou a už tehdy mě to bavilo. Teď je to celkem móda, dost lidí se věnuje koloběhu. Chtěla jsem ji a manžel mi ji v září pořídil, abych se udržovala. Pro mě je lepší než kolo.

Kolik kilometrů s ní zvládnete?
Když je hezky, vyrazím do haly. Vytáhnu ji také o víkendu, když tady není moc studentů. Vydám se do okolí, na cyklostezky. Je to příjemné. Ale musím mít čas, protože v sobotu a v neděli často hrajeme.

Vypadalo to, že budete chytat do padesáti. Co vás přimělo skončit?
Po minulé sezoně jsem se strašně chtěla vrátit. Začala jsem přípravu a myslela si, že to zvládnu. Hodně jsem trénovala, ale už jsem cítila, že na vrcholovou házenou to není ono, že se trápím. V létě jsem byla na vyčištění kolena, pak mě začalo bolet druhé. Hlava by chtěla, ale tělo řeklo ne.

Doma měli z vašeho rozhodnutí radost, že?
Přivítali to. Říkali, že budu mít více času a nebudu skučet, že mě všechno bolí.

A máte více času?
Zůstala jsem asistentkou trenéra u interligového družstva, takže absolvuji zase všechny tréninky co předtím. To zůstalo stejné. Ale nějaký čas jsem získala tím, že se nemusím tak připravovat na utkání. Hodně jsem se věnovala sledování soupeřek. Před důležitými duely jsem se dívala třeba až na tři jejich zápasy pozpátku, i když jsem střelkyně znala nazpaměť. Musela jsem si oživit jejich náběhy, kam střílí. Chtěla jsem být o krok před nimi. Už v pátek jsem věděla, jak budu chytat v sobotu. Potřebovala jsem být nachystaná, protože bych si to pak vyčítala.

Kdy jste s tím začala?
Dávno. Teď je to jednodušší, ale dříve se záznamy sháněly obtížněji. Ale bylo o mně známo, že to vyžaduji, takže mi v tom všichni hodně pomáhali.

Fotogalerie

Střelkyně z vás měly často komplex. Vnímala jste to?
To byla jedna z věcí, díky kterým jsem mohla tak dlouho chytat na nejvyšší úrovni. Neříkám, že měly ze mě strach, ale respekt ano. Poznala jsme to na střelách, a to mě ještě více povzbuzovalo.

Neměly soupeřky narážky, ať už je v bráně netrápíte?
Občas se mě ze srandy ptaly, kdy skončím. Od určité doby jsem pak podepisovala smlouvu na rok, protože jsem nevěděla, jestli to nebude moje poslední sezona. Nevím, jak to vnímaly hráčky, ale já jsem to brala tak, že hraji pořád s mladšími a mladšími holkami. Nepřipadalo mi, že stárnu, byla jsem stejně mladá jako ony.

A kdy jste chtěla poprvé s házenou seknout?
Kolikrát to bylo, to si nepamatuji. Ale kdy jsem si myslela, že už nebudu hrát, to vím naprosto přesně – bylo to v únoru 1989, když jsem se dozvěděla, že jsem těhotná. Ukončila jsem vysokou školu, byla jsem vicemistryně světa, zahrála si na olympiádě. Říkala jsem si, že už mám všechno za sebou, že porodím a pak budu učit. Jenže jsem odešla do Šaľy a tam se to zase všechno změnilo.

Jak se od té doby změnila házená?
Je silovější, jsou větší rány a především je o tom, jak zvládnout v co největší rychlosti techniku. Dříve byly výsledky 13:14, zákroků bylo méně. Teď je během zápasu až osmdesát útoků. Po inkasovaném gólu jsem musela pořád rychleji vytahovat míče ze sítě, neustále je v tempu vyhazovat, běhat, chytat, běhat...

Co vám více vyhovovalo?
Musela jsem se přizpůsobit, jinak bych nechytala. Kdybych ustrnula, skončila bych dávno. Pořád jsem se učila nové věci. Prošla jsem několika generacemi i styly. Třeba křídla střílela v pádu, měla ovázané boky, takže jsem chytala rozštěpem. Pak začala křídla skákat nahoru, podrží míč a střílí v letu. Místo pádu jsem musela chodit proti střelkyním. Takových věcí bylo více.

Práce brankářek je dost bolestivá. Jak jste to zvládala?
Jsme tak obouchané, že nám to nevadí. Dá se na to zvyknout. Je to jako u skokana na lyžích. Začne z malého můstku a pokračuje až na mamutí.

K vaší házenkářské dlouhověkosti přispělo i zdraví. Měla jste nějaká vážná zranění?
Jednou jsem dostala takovou ránu do hlavy, že jsem měla zraněné oko. Malíček na pravé ruce už nenarovnám. Měla jsem ho vykloubený, byla jsem s ním pak na operaci, ale už mi tak zůstal. Jinak jsem moc zranění neměla, žádné vážnější úrazy kolen. Současný stav je dán opotřebováním.

Jak těžké vám bylo dělat dvojku?
Snadné to nebylo, kolegyně jsem moc do brány nepouštěla. Ale když jsme se rozcházely, byly rády, že se mnou mohly být. Pokud se mi nedařilo, byla jsem zase ráda, že mně ony pomůžou. Když se potkáme, jsme kamarádky.

Deset let jste hrála v cizině. Dalo se házenou dobře uživit?
Jako kdybych dělala nějaké jiné zaměstnání. Není to tak, že bych dnes mohla skončit a už nic nedělat. Proto jsem vystudovala nejvyšší trenérskou licenci.

Našla jste se v trénování?
Baví mě to, naplňuje. Pořád zjišťuji, že mám mladým co dát, že mě poslouchají.

Vědí, koho mají před sebou?
Nejsem si jistá. Když jsem se loučila ve Zlíně a předávali mi kytku, tak četli výčet všeho, čeho jsem dosáhla. Pak za mnou přišla holčička, co ji mám v minižačkách, a ona mi říkala: Paní trenérko, to tak dlouho trvalo, vy jste toho tolik dokázala.

Dojala vás rozlučka?
Přiznám se, že ano. Vidíte, i teď na to vzpomínám. (zalesknou se jí oči) Ale pro mě to bylo jednodušší, že jsem nestoupla do prázdna. Trénování mi to všechno ulehčilo. Brankářky dobře chytají. Mám z nich radost, pak mě to netlačí do branky.

Vystřídala jste sedm klubů. Usadíte se ve Zlíně?
Jsem zvyklá se stěhovat. Neberu to tak, že bych řekla „skončila jsem a tady se usadím“. Ale ve Zlíně se cítím velice dobře. Pracuje se tady koncepčně a je tady dost práce. Je tu široká základna, hodně mládeže. Mám 25 brankářek, z toho 15 studentek na sportovním gymnáziu, které trénují třikrát týdně navíc.

Autor:






Menzies Aviation (Czech), s.r.o.
Pracovník skladu

Menzies Aviation (Czech), s.r.o.
Hl. m. Praha, Středočeský kraj

Nejčtenější

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze