Podle prokurátorky Carminy Russové se třiatřicetiletý Pantani provinil proti antidopingovým zákonům. Soudce Sareo ale poukázal na to, že doping ještě v roce 1999 nebyl v Itálii hodnocen jako trestný čin. Tím, zda si pro bývalý vítěz Tour de France a Giro d'Italia při závodě opravdu pomohl prostředky zakázaného krevního dopingu, se proto soud vůbec nezabýval.
Soudce tak dal za pravdu Pantaniho obhájci Robertu Manzovi, který od počátku tvrdil, že z právního hlediska nelze doping považovat za podvod ve sportu.
Manzo navíc zdůrazňoval, že zvýšená hladina hematokritu, kterou dopingoví komisaři Pantanimu naměřili v předposlední etapě Gira 1999 v Madonně di Campiglio, nebyla důsledkem dopingu. Podle Manza ji způsobily přirozené faktory.
Komisaři považovali Pantaniho zvýšenou hladinu červených krvinek za signál užití krevního dopingu erythropoietinu (EPO). V roce 2000 ho soud ve Forli odsoudil ke třem měsícům vězení za stejný prohřešek v roce 1995 při závodě Milán - San Remo. O rok později byl ale rozsudek po odvolání zrušen.
V roce 2001 se rozběhl další proces poté, co přepadová kontrola na Giru objevila v Pantaniho hotelovém pokoji injekce inzulínu. Šestiměsíční zákaz startů si cyklista už odpykal.
Nyní má Pantani za sebou několik nepříliš podařených pokusů o návrat, který mu navíc zkomplikovalo zranění kolena, a jeho další kariéra je nejistá. Jeho stáj Mercatone Uno ho v létě dočasně vyřadila z kádru, neobjevil se na Tour de France, kam nebyl italský tým pozván, ani Vueltě.
Cyklista se dokonce na čas ocitl na psychiatrické klinice, kde se léčil z depresí. Oficiálně ale zatím konec kariéry neoznámil, přestože přibral patnáct kilogramů a už netrénuje.
