Před třemi lety jsem se přestěhovala čerstvě vdaná na vesnici. Koupili jsme si chaloupku a já si do ní vzala všechny věci, které mi připomínají dětství a babičku. Staré hrnečky, které měla babička v sekretáři, čínský čajový servis a obrazy ještě z pohraničí, obraz Panenky Marie a Ježíška, který pamatuje lepší časy, nám visí nad postelí. Dýchají z nich vzpomínky a domácí teplo, babiččino vyprávění... Cítím se díky nim občas zase jako dřív. Rozhodla jsem se otevřít si taky svůj krámeček. Od začátku jsem si na něj vyčlenila starou dílnu - podle řeči sousedů tady před půl stoletím bydlel hokynář se svým koníčkem, chaloupka před námi patřila jeho dcerám, kterým je dnes kolem osmdesátky. Přestože nás dělí věkový rozdíl padesáti let, scházím se s jednou z nich, staly se z nás přítelkyně, já jí smím říkat babičko a ona má radost z každého kousku nábytku v krámku a taky z toho, že až začátkem léta otevřeme, bude to mít na nákup jen přes zahradu. Všichni mi to rozmlouvají, tvrdí, že v dnešní době super a hyper marketů nebudeme prosperovat - v lepším případě jen živořit. Možná si nikdo z nich neuvědomuje, že bude jednou starý a bude rád, když mu přinesu nákup v tašce až domů, protože mu cesta do města nedělá dobře na bolavé nohy. A že si v neděli, až dostane chuť na zmrzlinu, může přijít ke mně do krámku a já mu ji vlastnoručně podám a přibalím ještě teplý úsměv na rozdíl od studeného mrazicího boxu obřího supermarketu. Není jednoduché nakoupit zboží levně, ale snažím se. Snažím se vybírat si české firmy a nakupovat od lidí s čistou duší a srdcem na dlani. Tam, kde se na mě dívají ze stěn kanceláří "nahaté" kalendáře, smlouvy zásadně neuzavírám, ani tam, kde nejsou vstřícní a milí. Mám totiž pocit, že to můj obchůdek poskvrní. Dodnes slýchám od straších lidí vzpomínky na Lahůdky naší babičky. Jak ta prý měla voňavé kafe. Strašně bych si přála být aspoň trochu jako ona. Jestli existuje život v nebi, vím, že se na mě seshora dívá, usmívá se a drží mi palce.
3. června 2000
