Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Kroky v přítmí. Nevidomá běžkyně je zpět a znovu touží po medailích

Nevidomá běžkyně Miroslava Sedláčková s trasérem Michalem Procházkou. | foto: archiv

8 2015
Jediné, co maličko rozezná, je světlo a tma, pohyb v okolí vnímá jen sluchem. Miroslava Sedláčková ve čtvrtek odletěla do Soulu na Světové hry IBSA (Mezinárodní organizace nevidomých sportovců). Na velkém mezinárodním podniku se představí po dlouhé odmlce, ale opět hodlá usilovat o medaile - na předchozích hrách v turecké Antalyi 2011 ovládla závody na 800 a 1500 metrů.

„Když medaile budou, prima, když ne, nezhroutím se. Ráda bych ale, aby byl můj návrat k závodění důstojný,“ usmívala se před odletem reprezentantka s vrozenou zrakovou vadou.

Loni v zimě usilovala o svoji třetí zimní paralympiádu v běhu na lyžích, což je vedle atletiky pro rodačku z Dolních Jirčan u Prahy, která 19. května oslaví 38. narozeniny, další sportovní vášeň. V půli ledna před kvalifikačním závodem v Oberstdorfu však při rozcvičce upadla a tříštivě si zlomila levou paži nad loktem. O hry v Soči tak přišla.

„Operace proběhla v Německu úspěšně a teď už je ruka v pořádku, ozývá se jen při větší tréninkové zátěži. Doufám, že vydrží závodění. Takže nějaké cíle pro Soul mám, ale přece jen jsou maličko rozpačité,“ podotkla atletka, která od jara 2008 závodí s trasérem Michalem Procházkou.

Spojuje je guma od trenýrek

Trénují na Strahově, na Děkance nebo v Edenu, při kroužení po oválu, podobně jako při závodě, spojuje jejich zápěstí obyčejná prádelní guma. „My tomu říkáme guma od trenýrek,“ smála se Sedláčková. „Při závodě Michal nesmí být přede mnou víc než o půl metru, pomáhá mi hlavně v zatáčkách a v nápovědě, jak si vedou soupeřky.“

V Soulu ji čeká náročný příští týden, přihlášena je k závodům na 400, 800, 1500 a 5000 metrů - půjde jí i o limity pro účast na říjnovém MS v katarském Dauhá. „Nejdelší trať nejspíš vypustíme, závod se poběží dvě hodiny po rozběhu čtvrtky,“ plánovala. „Ale na ostatních tratích problém nevidíme, limity jsou dost měkké a troufáme si na ně i po tom zranění.“

V Koreji však už bude moci atakovat i limity pro paralympiádu v Riu. „Ty budou náročnější, protože na paralympiádě bude oproti Dauhá výrazně omezený počet účastníků. Tudíž to teď bude chtít předvést co nejlepší výkony a neohlížet se na to, že limity pro šampionát v Dauhá tak náročné nejsou,“ přemítala svěřenkyně trenéra Lukáše Drbohlava, která se ve sportu zrakově postižených pohybuje dvě desítky let.

Prostoru pro podvody ubylo

S podobnými situacemi má zkušenosti z doby před paralympiádami v Pekingu 2008 (pátá v bězích na 800 i 1500 metrů) a Londýně 2012 (pátá na 1500 a šestá na 400 m). „Je vždycky příjemné splnit limit na hry co nejdřív a potom trénovat při vědomí, že to nejdůležitější už máte splněné.“

Dobře ví, že dříve se ve sportu nevidomých podvádělo, což se týkalo toho, jak moc je člověk postižený a ve které kategorii závodí. „Myslím, že k tomu už nedochází, vývoj šel hodně dopředu. Postižení zraku se zjišťuje za pomoci složitých přístrojů. Teď se to ještě zpřísnilo; do Soulu tak jedu nejen závodit, ale také kvůli nutnosti obnovit zrakovou klasifikaci na ještě modernějších přístrojích,“ přiblížila.

Závodí v kategorii T11, což je nejtěžší zrakové postižení, a v programu paralympiády jsou běhy na 400 a 1500 metrů. „Navíc je patnáctistovka pro naši kategorii v ohrožení a museli bychom běžet s kategorií T12, tedy se soupeřkami s menším postižením, které většinou běhají bez trasérů. To by byla velká nevýhoda, někomu to může připadat jako nespravedlivé. Proto doufám, že nás v Soulu bude v kategorii T11 co nejvíc a náš závod zůstane v Riu samostatný.“

Odletěli díky sponzorům

Vystudovala právnickou fakultu a potom. při zaměstnání, ještě zemědělskou univerzitu. Pracuje jako právnička na Státním fondu dopravní infrastruktury a trénuje až v podvečer.

„Je to složitější, ale nějak to stíhám. V devadesátých letech, za doby studií na právech, jsem měla víc času a dokonce jsem dostávala podporu z Vysokoškolského sportovního centra. Ale když jsem pak při práci studovala zemědělku, tak si tam sami od sebe všimli mých sportovních výsledků a jednou za půl roku jsem dostávala sportovní stipendium. To bylo milé,“ vzpomněla si.

Ještě zjara s trasérem Procházkou s určitostí nevěděli, zda budou moci do Soulu odletět. „Na Českém svazu zrakově postižených sportovců mi řekli - ano, my vás přihlásíme, ale finančně si to musíte pokrýt sami. Sto tisíc jsme neměli, takže člověk namísto tréninku oslovuje různé partnery. Naštěstí nám pět firem vyšlo vstříc, což bylo fajn,“ nezapomíná Sedláčková na vděčnost.







Nejčtenější

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze