"Do jednoho blbého místa nikdo jiný nestrčil pádlo, jenom já," řekla po závodě. Bez slz, na tváři těžko průhlednou masku úsměvu. Na dohled fatální branky s číslem 13, která skolila předchozího dne i mistra Evropy Angličana Ratcliffa, se jí vzpříčil pravý list pádla o skrytý balvan. "O deset centimetrů zabrat jinde a pádlo mi z pravé ruky nevypadlo!"
Hlavou dolů se protáhla přes kameny, chráněná vestou. Dno lodě vystavené slunci se na hladině křečovitě chvělo nejen nárazy proudu, ale i marnou snahou závodnice o eskymácký obrat. Mezi kameny, v obrovském proudu, se jí to nezdařilo.
"Ještě se mi nestalo, abych nezůstala v lodi a eskymákem ji neobrátila, umím to za každé situace. V životě jsem nevyplavala. Jenže když se člověk tělem plazí po šutrech!" Přepadalo ji zoufalství? "Ne, zoufalství ne, závodění není všechno na světě, ale byl to průzračný pocit: je to konec. Neodvolatelně konec! Sport je hezký, ale nikdo nemá předplacené medaile."
Záchranář, žabí muž v černém, skočil po několika vteřinách, byl blízko. "Nikdy mě dosud nikdo nemusel zachraňovat." Vytáhl ji, posadila se na kámen. Svět se jí zhroutil? "Ne, jakápak tragika. Jen jsem koukala, jak ostatní jedou kolem mě. Jenže to všechno teprve přijde." Osudný balvan v cestě byl věcí volby. Zvolit jinou taktiku, zůstal by od kajaku šampionky daleko.
Z videozáznamu závodu kajakářů si sestřihla s manželem-trenérem čtyři ideální jízdy. Ty nastudovali. Zbýval kardinální problém: jak najet do obávané branky číslo 13. Vzít to z předchozí dvanácté branky přímo, trefit se do ní obrovským vodním jazykem a příčnou roládou? Anebo vjet do dvanácté branky returkou, tedy zády, a natočit loď v klidné laguně u břehu do optimálního směru ke třináctce? Azískat jistotu na úkor času?
Hilgertová zvolila jistější variantu. "Ve finále se medaile budou získávat jen přímou jízdou," byla přesvědčena. Proč ji tedy nevyzkoušela? "Jela bych přímo až ve druhé kvalifikační jízdě." K tomu už nedošlo, skončila v první. "To byl můj nejrychlejší konec!"
Natočená bokem, špičkou doprostřed řeky, jako by na zlomek času zaváhala. Kajak se na klidné vodě sesouval níž. Zabrala, pádlo pod vodou narazilo a téměř jí vypadlo z ruky. "Já o těch šutrech nevěděla, v tréninku jsem se totiž nikdy tak hluboko nedostala."
Kupodivu, slza jí neukápla. "Zatím. Možná že si popláču, až mi to dojde, až uvidím finále a budu si říkat: Tady jsi teď mohla jet!" Má se ale na finále vůbec dívat? Zůstane v Bourgu? "Já vím, bylo by to sebetrýznění."
Manžel a trenér Luboš strávil stěží prvotní šok, kdy jako bezduchý chodil podle řeky a hledal uplavané pádlo jako poztrácené manželčino zlato. "Zaplaťpánbů, že něco takového přišlo, osvobodí ji to aspoň od šíleného tlaku," povídá později zničehonic.
Večer před závodem o tom spolu mluvili. "Někdy si připadám před závodem jako před soudem, kde se musím obhajovat," řekla mu Štěpánka mezi čtyřma očima. "Od Atlanty, z každé velké soutěže, vozila Štěpánka medaili, to je neopakovatelné. A bylo jen otázkou času, kdy se tak nestane," vzpomene manžel.
Žehrá na pocit odpovědnosti, který zavalil jeho Štěpánku, na nepřejícné řeči, na fámy o dopingu. Je z toho unaven víc než ona. "Slyšel jsem víc řečí než Štěpánka, k ní se nedostanou, já je filtruju.“
Loňského roku se šampionát v Americe neuskutečnil a Hilgertová vydala prohlášení, že závodí ještě rok, do dalšího mistrovství ve Francii. Co řekne tentokrát? "Zakazuji si jednu otázku, zda skončím, nebo budu ještě pokračovat! Manžel je sdílnější: "Nepřestaneme trénovat, ale už žádná prohlášení, žádné tiskovky."
Vysoko proti proudu, tam kde nedoléhal ryk závodiště, posedávali dva lidé. Vypadalo to, že šampionát je nepřitahuje, nepoutá. To Luboš a Štěpánka hledali hodinu po osudném zvrhnutí samotu. Nebo znovu i sami sebe. A co jejich láska? Vodili se za ruce třemi olympiádami, líbali se pod stupni vítězů. Přetrvá bez vodního slalomu? "Nikdy nebudeme žít mimo vodní slalom," odpoví Štěpánka s diplomatickou nonšalancí.
